Kapitola 7 – S pravdou ven

7 – S pravdou ven

Sasukeho pohled:

Sešel jsem dolů, abych si připravil snídani. Boty, které se válely uprostřed chodby, mě utvrdily v tom, že můj příchod byl nezapomenutelný. Uvařil jsem čaj a přichystal vajíčka se slaninou. Domem se díky tomu rozléhala nádherná vůně, která brášku nejspíš vzbudila. Rozespalý sešel schody a zmateně se rozhlížel po stole.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se s úsměvem a roztomile naklonil hlavu. Nebo alespoň v mojí hlavě to roztomilé rozhodně bylo.

„Nic, divím se, že už jsi vzhůru. Jak je ti?“ zeptal se, přesto, že jsem čekal, jak mi vynadá.

„Trochu mě bolí hlava,“ přiznal jsem.

„Dobře, jestli jen to,“ uchechtl se a posadil naproti mně. Chvíli váhal, jestli se toho jídla opravdu smí dotknout a není to zase nějaká z mých sabotáží. Nakonec se ale ukázalo, že slanina vypadala až příliš lákavě.

Počkal jsem, až sní pár soust a pak jsem se na něj se zájmem podíval.

„Chtěl bych o něčem mluvit,“ začal jsem opatrně, i když se mi nechtělo kazit mu dobrou náladu.

Itachi ani nezvedl oči od talíře, poslouchal mě, jen nejspíš nečekal, že bych mohl přijít s něčím, co ho ještě zaskočí. Uznávám, že jsem ho v poslední době asi šokoval dost, ale uvést věci na pravou míru bylo nutné.

„Víš, to moje chování, to všechno proto, že mám teď v hlavě zmatek,“ krátce jsem se odmlčel. Bylo mi strašně nepříjemně. „Sám jsem dost vyděšený a nevím co si myslet, co vím, že mě přitahují kluci. Konkrétně jeden, co si to ani neuvědomuje. Snažil jsem se ti to vysvětlit už dřív, jen jsem tvrdil, že jde o holku,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Nechceš už s tím přestat?“ pousmál se a protočil oči v sloup jako by říkal, že mi na to neskočí. Docela bolelo, že mě nebere ani trochu vážně. Tenhle druh odmítání dá člověku pocit, že jeho problémy nejsou důležité a nemůže se svěřit ani vlastní rodině. Pak se nemohl divit, že raději rozbíjím věci a křičím. Co jiného může dělat frustrovaný člověk?

„Ale já to myslím vážně a chtěl bych o tom vážně mluvit, takže pokusil by si se to tak taky brát, prosím?“ Skoro jsem se při slově prosím ukousl kus jazyka, ale tahle situace to vyžadovala. Můj bratr býval lehce zabedněný.

„Dobře teda,“ odpověděl stále s určitou lhostejností.

To není dobře! Nebereš to ani trochu vážně!

Ruce si dal za hlavu a protáhl se, jak mu to opěradlo dovolilo.

„Takže… Když ti to nevadí… Nemusím to už před tebou tajit,“ usmál jsem se. Itachi se nezdál nijak vyvedený z míry, jednoduše mi stále nevěřil.

„Jsem rád, že ti to nevadí. Takže teda,“ odkašlal jsem si, abych tomu přidal na důležitosti. „Chtěli bychom se jít s partou zítra někam bavit, chápeš? Takže můžu?“ zeptal jsem se nevinně.

„V žádném případě!“ pohotově mě zarazil.

„To jako proč?!“ zamračil jsem se, i když jsem moc dobře věděl proč.

„Po tom v jakém stavu jsi se včera vrátil, už nikam nepůjdeš do konce roku. Teď máš domácí vězení, pokud si zapomněl,“ uzemnil mě velmi přísným tónem a pak se zarazil. „Vlastně mě překvapuje, že se vůbec ptáš. Tohle není tvůj styl. Spíš bych čekal, že utečeš oknem.“

„To je fakt,“ přikývl jsem a vstal směrem ke kuchyňské okenici.

„Sasuke!“

„Neboj, už budu hodný, byl to jen žert,“ usmál jsem se a uklidil po sobě talíř. „A teď když dovolíš, musím si jít dát sprchu… Po tom včerejšku,“ omluvil jsem se a zmizel mu konečně z dohledu.

Itachiho pohled:

Nechápal jsem, o co Sasukemu jde, ale rozhodně to bylo podezřelé. Z nějakého důvodu mi tvrdil, že je gay a začal se chovat jako andílek. Samozřejmě stále rýpal a provokoval, ale od našeho snídaňového rozhovoru dodržoval chození ze školy rovnou domů, dokonce se mnou zase začal jezdit v autě a dobrovolně vařil i uklízel. Choval se jako normální dítě bez psychických problémů, traumat, bloků a vzdorovitého odsekávání. Dítě už vlastně nebyl dávno, ale všechno ostatní ho od smrti rodičů provázelo do teď. Každopádně byl najednou klid a trvalo to už čtvrtý den. Usoudil jsem, že ho to nejspíš vážně mrzí.

Zaparkoval jsem venku auto, kterým jsem dorazil sám, protože Sasuke měl být dnes doma první. Vešel jsem dovnitř, ale bylo ticho. V kuchyni ještě nevonělo nachystané jídlo a po něm ani vidu ani slechu. Že by si hrál na počítači? Ne, že by to dělal často, vlastně spíš skoro vůbec, proto jsem byl docela překvapený. Přesto jsem se šel podívat do jeho pokoje, ten byl ale prázdný.

Začal jsem přemýšlet, co se děje. Všechno bylo až doposud v pořádku, nevěřil jsem proto, že by zase utekl. Což bylo ale ještě horší, protože to znamenalo, že se mu mohlo něco stát.

„Sasuke? Sasuke!“ proběhl jsem celé přízemí našeho poměrně rozlehlého domu a zotevíral všechny dveře. Když jsem ho nikde nenašel, začínal jsem být vyděšený. On se prostě nevrátil za školy.

Něco ve mně mi říkalo, tentokrát nikam neutekl, mezi námi je konečně všechno v pořádku. Chtěl jsem mu zavolat, ale mobil mi po cestě umřel v kapse. Nezbývalo tedy než doběhnout do ložnice a vrazit ho na nabíječku. Nechtěl jsem si představovat, co všechno se mohlo stát.

Jakmile jsem vtrhl do vlastního pokoje, jako velká voda, nestíhal jsem žasnout. Na posteli jsem měl složenou hromádku vyžehleného prádla a vedle ní se rozvaloval můj bratr. Spal a pravděpodobně ho vyrušil až můj vpád. Že tu lítám po domě a křičím jako na lesy s ním nehnulo. Nicméně mi spadl mi kámen ze srdce, že je přece jenom v pořádku. Zatímco Sasuke začal mžourat a vrtět se, já jsem si uvědomil, co tady dělá. Překvapil mě. Hned, co přišel ze školy, šel žehlit? Dobrovolně? On? Ještě během úlevy z toho šoku, jsem se na něj vrhl a obejmul ho. To ho teprve pořádně probralo.

„P-přeskočilo ti?“ zeptal se zmateně, ale nepokoušel se mě odstrčit. Odtáhl jsem se, aby mi za chvilku nevynadal a usmál se na něj.

„Ne, jen jsem rád, že jsi v pořádku. Nemohl jsem tě nikde najít a neozýval jsi se,“ vysvětlil jsem mu své na pohled divné chování.

„Tse, prosim tě, děláš jako bych ti chyběl,“ řekl z legrace a plácl sebou zpět na záda. Ruku si malátně položil na čelo jako herečka.

„Divil by jsi se bráško, už jsem jsi zvykl mít tu někoho, kdo mě neustále stresuje a provokuje,“ ušklíbl jsem se na oplátku a uklidil prádlo do skříně. „Vážně si dobrovolně vyžehlil?“ mumlal jsem, zatímco jsem třídil košile od triček.

„Hm,“ odpověděl a znovu zavřel oči.

„To tě to tak zmohlo?“ zasmál jsem se.

„Mmmm,“ zavrněl a přetáhl přes sebe deku.

„Taky bych se rád natáhnul. Já na rozdíl od tebe celý den poctivě studoval a pracoval,“ naznačil jsem mu, že jsem unavený.

„Hm.“

„Naznačuju ti, abys opustil můj pelíšek,“ řekl jsem šibalsky a pošimral ho na krku, až se musel ošít a znovu otevřít oči.

„Máš blbý, buď si lehni vedle mě nebo na zem, já už spinkám,“ zamrkal škodolibě a následně si přetáhl peřinu přes hlavu.

„Sobečku,“ vyplázl jsem jazyk. „Tak se alespoň rozděl o mojí deku,“ souhlasil jsem a kousek ho posunul, abych se tam vůbec vešel. Pak sem si ho přitáhl k sobě, protože to byla jediná možnost, jak se přikrýt. Byl jsem překvapený, když mi v polospánku omotal ruce kolem krku a obličej přitiskl na krk. Nemohl jsem si pomoct, ale byl neskutečně roztomilý. Můj skoro dospělý odtažitý bratr dokázal být sladký jako nemluvně. Takový Sasuke mi chyběl, takový býval jako dítě, než se z něj stal protivný, zamlklý a izolovaný kluk. Musel jsem se pozastavit nad myšlenkou, co by řekli jeho spolužáci, kdyby tohle viděli. Takhle jsem ho nejspíš znal vážně jen já. Nebyl jsem si jistý, jestli spí, ale zdál se mrtvý během několika vteřin. Já začal zabírat až za chvilku.

Když jsem se vzbudil, uběhlo pár hodin a já už měl pořádný hlad, ani jeden z nás dnes neobědval nevečeřel a venku už byla tma. Jak jsem se pohnul, Sasuke mě konečně pustil, protože to za celou dobu neudělal a zavrtěl se. Pak začal otevírat oči a protahovat se jako kotě.

„Dobrý ráno,“ ušklíbl jsem se. Pěkně se prospal a teď bude chtít celou noc blbnout u počítače nebo si číst, ale zítra nevstává, takže ho pro jednou nechám bez komendování.

„Měli bysme si jít udělat večeři,“ navrhl jsem a jemu souhlasně zakručelo v žaludku.

„Tím „měli“ myslíš, že já bych měl,“ rýpl si a začal vstávat. To se mě dotklo, jako bych nezvládl namazat pomazánku na chleba.

„Jo a já si zatím půjdu dát sprchu,“ oznámil jsem mu a šel do skříně pro čistý ručník.

Když jsem sešel dolů, Sasuke měl už skoro hotovo. Zatím jsem vyndal talíře, aby neřekl, že musí dělat všechno sám. Navíc to znamenalo, že proces urychlím a já už měl sakra hlad. Byl jsem rád, že mi najednou tak pomáhá, že se konečně doma stará, když já musím zvládat všechno ostatní, ale zase jsem nechtěl, aby usínal uprostřed dne únavou.

„Sedni si, já to nandám,“ řekl jsem mu, když vypnul vařič.

„Nech tu omáčku ještě tři minuty,“ upozornil mě.

„Fajn.“ Propletl jsem se kolem něj ke sporáku a hladově si prohlédl večeři. Bublalo to a syčelo, ale delikatesní vůně se linula až na dvůr.

„Mohli bysme to sníst u televize?“ hodil na mě psí oči.

Neviděl jsem důvod, proč ne. Sice jsem radši, když jí u stolu, ale už mu taky není pět. A hlavně, jelikož řekl mohli, znělo mi to jako celkem hezký večer.

„Jdu se kouknout co dávaj!“ usmál se a zmizel jako pára nad hrncem, když viděl, že neprotestuju. Já zatím trpělivě čekal, až dojde ta omáčka.

Ne, nezdálo se mi to, vážně se usmál jako ranní sluníčko, problesklo mi hlavou. Dlouho jsem ho neviděl tak spokojeného. Na moment mě napadlo, o čem naposledy mluvil. Bylo by možné, že je můj bratr fakticky gay a tak hrozně ho to trápilo?

Sasukeho pohled:

Když jsem se vrátil, Itachi už nandaval na talíře. Malinko mě deptal tím, jak tu pochodoval s rozpuštěnými, stále trochu mokrými vlasy a jen v kalhotách, ale dnešek jsem si nechtěl kazit. Přece jenom s tím asi nic neudělám, prostě mě přitahoval. Bylo to zvláštní, ale strašně se mi ulevilo, kdykoliv jsem se tomu přestal bránit a dovolil si mít radost z jeho přítomnosti.

Došel jsem k němu zezadu, rukama ho chytil kolem pasu a koukl mu přes rameno, i když jsem se musel postavit na špičky.

„Mmm, vypadá to dobře,“ zavrněl jsem.

„Taky si to vařil ty,“ připomněl mi.

„Pravda, tím to je,“ zvedl jsem nos nahoru, až se musel zasmát.

Pak jsem popadl jeden z talířů a hůlky a oba jsme se odebrali do obýváku. Pořád jsem se cítil hrozně unavený a to jsem přitom neměl nějak nezvykle náročný den.

„Co jsi vybral?“ zeptal se Itachi a mě chvilku trvalo, než jsem pochopil, na co se ptá, o čem je řeč.

„Romantická komedie,“ odpověděl jsem jako by nic a strčil mu pod nos DVD. Bratr mě přejel nevěřícným pohledem.

„Čekal jsem od tebe spíš triller jako obvykle,“ podotkl. Pravda, tyhle věci sem dřív nemusel, patrně bych zhnuseně odešel, kdyby se mě na to pokusil donutit koukat, ale teď se mi to zdálo celkem roztomilé. Večeře a romantická komedie, bylo to jako… Rande.

„V pátek večer? Prosim tebe,“ zakroutil jsem hlavou.

„Mimochodem Sasuke, proč válíš župan v obýváku?“ podíval se na černou sametovou věc přehozenou před gauč.

„Nemůžu za to, že zapomínám, kde sem nechal válet svoje věci,“ pokrčil jsem rameny a on už to raději nekomentoval.

Chvíli jsme se dívali, ale já spíš než film vnímal vůni jeho šampónu, ale byl jsem moc unavený, abych se o něco pokoušel. Alespoň jsem si o něj opřel hlavu, což se nedalo nazvat jinak než velice příjemným. Bratr si ale zřejmě všiml, jak mžourám.

„Vážně to chceš dokoukat?“ podíval se na mě tázavě.

Jenže mně se nikam nechtělo. Určitě ne nahoru po schodech a určitě ne do vlastního pokoje. Rozhodně ne od něj.

„V pohodě,“ odpověděl jsem a vší silou se přiměl ještě chvíli zírat na obrazovku, přestože dialog jsem už nějak nevnímal. Když jsem se probudil, nejen že bylo asi deset dopoledne, ale já ležel na gauči pod Itachim.

Kdy jsem usnul? napadlo mě, jistý jsem si nebyl, ale zřejmě někdy před koncem. Každopádně mě nevyhnal nahoru, ale usnul tu se mnou.

Trochu jsem se pohnul v pokusu ho nějak opatrně posunout na gauči, který mi nikdy nepřišel tak malý, jako teď. Zjistil jsem ale, že je něco špatně. Trochu vyděšeně jsem vykulil oči, když mi došlo, že mám poněkud větší problém tam dole. Tohle byla snad ta nejtrapnější věc, co se mi kdy stala. Zpanikařil jsem a rychle vyskočil, čímž jsem zapříčinil Itachiho pád z provizorního lůžka na podlahu.

„Sakra,“ vypadlo ze mě, když přistál na zemi. „Promiň,“ opravil jsem se hned. Přeskočil jsem ho, abych mohl zmizet. Jenže Itachi na mě dost nepříjemně koukal, ani jsem mu totiž nepomohl vstát.

„Sasuke, co zase blbneš?!“ vyjel a čapl mě za zápěstí, abych si nemyslel, že se mi podaří zmizet, při čemž si mě v kalhotách od pyžama otočil rovnou k sobě. Chtěl asi pokračovat, ale zarazil se. Já se v té chvíli nezmohl na nic.

„To je…?“ Civěl na moje kalhoty přesně v místech, kde měl teď hlavu, když seděl na podlaze.

„Ne!“ vyštěkl jsem a zrudl, jak jen to šlo. Možná dokonce ještě víc, než bych si tipnul, že to jde.

„To protože nejsi schopný se oblíknout! Říkal sem ti to už tolikrát!“ rozkřikl jsem se na něj a držel slzy silou vůle v kanálcích, jelikož jsem se cítil děsně trapně. Nepotřeboval jsem zrcadlo, abych věděl, že vypadám jako malina. Stále tam seděl a civěl na mě, jako by nechápal, až nakonec jen uvolnil sevření a pustil mě.

„A nezírej tak!“ dodal jsem a sáhl po županu, který jsem tu nechal předchozího dne.

„Počkej, takže… Chceš říct, že si opravdu na kluky?“ koukal na mě úplně zmatený, šokovaný a nechápající, když jsem si zavazoval župan.

Najednou jsem se zasekl a podíval se na něj. Nevěděl jsem, jak mu na tohle mám odpovědět, chtěl jsem pryč. Netušil jsem, proč se mi najednou do očí derou slzy, přece mi bylo od začátku jasný, že to nebere ani trochu vážně. Jenže teď sem měl strach z jeho opravdové reakce. Otevřel jsem pusu, jako že něco řeknu, ale prostě sem nevěděl co, chtěl sem říct alespoň něco jako „promiň“, ale šlo to. Nezmohl jsem se na vůbec nic, prostě jsem se otočil a rozběhl do svého pokoje. Tak strašně moc jsem se bál, co udělá, co řekne, nechtěl jsem to slyšet.

Itachiho pohled:

Bylo to už několik hodin, co se Sasuke zavřel u sebe a já stále nevěděl, jak s ním teď mluvit. Chtěl jsem za ním jít, ale nenacházel jsem vhodná slova. Nejdřív jsem ho nechával na pokoji, možná mě vyhodí, když tam přijdu. Určitě o tom nechtěl mluvit, ale bylo to už několik hodin a nemohl jsem ho tam nechat věčně.

S několika nádechy a absolutně nepřipravený na to, co mám říkat, jsem po dopití třetího kafe a zjištění, že se mi to nezdá, šel do pokoje svého mladšího bratra. Zaklepal jsem a vešel. To byla ta snadná část.

Sasuke seděl zády ke mně na posteli. Trochu ztuhl, když mě slyšel vejít, ale i blbý by poznal, podle toho jak se třese a hlasitě dýchá, že stále brečí. Sedl jsem si na druhou polovinu jeho postele a chtěl ho uklidnit.

Natáhl jsem k němu ruku, ale sotva jsem se ho dotkl, zase jsem ji rychle stáhl zpátky. Prostě jsem nevěděl, jestli bych na něj měl vůbec sahat. Co se v takové situaci sluší dělat? Zjevně je rozrušený z mužů, ze mě, ze své orientace.

„Není to nakažlivý,“ zašeptal trpkým hlasem, když viděl mou váhavou reakci.

„Sasuke já jen… To nevadí,“ snažil jsem se ho uklidnit. A jako obvykle mi to ani trochu nešlo.

„No tobě možná ne!“ zvýšil hlas a ještě víc se roztřásl. Stále se na mě nechtěl podívat.

Pochopil jsem, jak se cítí.

„Promiň,“ zamumlal jsem tichým hlasem.

„Za co?“ odpověděl.

„Že sem tě nebral vážně, že sem si nevšiml dřív, jak ti je.“

„V pohodě, taky jsem si toho nějakou dobu nevšiml,“ řekl už trochu klidněji, ale viděl jsem, jak těžce polkl. Zvedl jsem se, zezadu ho obtočil rukama a hlavu si položil mezi jeho rameno a krk.

„Zvládneme to. Je jedno jaký jsi, pořád jsme rodina,“ zašeptal jsem.

Bráška konečně tázavě zvedl hlavu a podíval se na mě. Tváře měl ještě stále vlhké a růžové, ale vypadal, že už je klidnější. Poznal jsem na něm ale vyčerpání, musel toho ze sebe dostat hrozně moc najednou.

„Určitě. Nedělej si s ničím hlavu,“ dodal jsem ještě a on přikývl.

Sasukeho pohled:

Byl jsem rád, když mě objal, nebude mě za to nakonec nenávidět, i když pořád neví všechno.

Když jsem se uklidnil, ošil jsem se. „To hrozně kouše,“ naznačil jsem bratrovi, aby mě zase pustil a pak se na něj otočil. Teprve teď jsem si prohlédl červený rolák, který si oblékl.

„Itachi!“ vykřikl jsem a hodil na něj ublížený pohled, jako by si mě dobíral.

„Co?“ podíval se na mě s čistým zmatením ve tváři, proč zase vyvádím.

„Je tu jen pětadvacet stupňů, mohl sis vzít rovnou kombinézu!“ nasměroval jsem jeho myšlenky správným směrem.

„Nikdy neklepeš a nenosíš roláky! Nechci, abys se teď choval jako bych byl nemocný. Nevyžaduju speciální péči, jen trochu ohleduplnosti. Naopak by mi pomohlo, kdyby ses choval normálně a přirozeně,“ zamračil jsem se.

„Promiň,“ zamumlal a uhnul pohledem. Tvářil se dost nejistě. „Ok, tak mám si ho sundat?“ zeptal se a vypadalo to, že už se k tomu i schyluje.

„Proboha ne! Jdi se převlíct!“ zarazil jsem ho včas. Připadal jsem si trochu trapně, když jsem si uvědomil, co to tu vlastně řešíme.

„Je pro mě přirozený moc se neoblíkat. Nikdy jsme to nedělali ani jeden! Jak mám teda vědět co-“

„Tak teď se začneš oblíkat trochu! Je to jasný?“

„Co přesně je trochu?“

„Jakože tvuj odhalenej hrudník a trencle není oblečení a rolák je už prostě moc!“ zasoptěl jsem. „Tak už mazej.“

Pak jsem si jednoduše lehl na postel a zabodl pohled do stropu. Ne, že bych o tom všem nepřemýšlel už stokrát, ale prostě v tuhle chvíli nešlo přestat, skoro jakoby to, že si to uvědomil Itachi, teprve znamenalo, že je to pravda. Nejspíš jsem až do dneška ve skrytu duše doufal, že je to všechno jen nějaká hloupost a teď jako by už nebylo cesty zpět. Jen stěží si teď budu namlouvat, že jsem normální.