Kategorie
Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Kapitola 6 – Noční návrat

Sasukeho pohled:

Když se pomalu všichni dostávali do nálady, přiřítil se odněkud už celkem slušně nalitý Naruto a řízl sebou vedle mě na céčkovou koženou sedačku.

„Hej, Sasuke!“ zařval mi do ucha, aby překřičel hudbu.

Dostal jsem chuť mu vrazit, protože to zatraceně bolelo. Bohužel na mě však s přibývajícím alkoholem začala doléhat i deprese, takže jsem se nezmohl na víc, než krátké: „Hm?“

„Ino je zalezlá na záchodech a řve tam kvůli tobě celej večer! Mazej s tim něco udělat!“

„Proč?“ tohle fakt nedávalo smysl. Proč bych měl? Co se tím zlepší?

„Protože Sakura je tam s ní a já jí potřebuju v místnosti pro personál,“ zamával mi před nosem klíčky.

„Seš nechutnej,“ odvětil jsem s kyselým výrazem.

„Já? To ty si divnej! Proč si se s ní rozešel? Vlastně, proč si s ní vůbec nezačal chodit? Víš, jaký mi to způsobuje komplikace?“ zeptal se drze.

Já jemu způsobuju komplikace?!

„To ty si ten, kdo tu v jednom kuse dělá problémy. Třeba mě zajímá úplně jiná holka, tak mi s Ino už dej pokoj!“ když jsem to namluvil Itachimu, můžu to stejně tak říct i Narutovi.

„He?“ zůstal na mě zírat s otevřenou pusou a pak do sebe musel hodit dalšího panáka.

„Neboj, neví to a nechce mě, není o čem mluvit,“ utnul jsem to rychle, jakmile bylo z jeho obličeje jasné, že se začne ptát. To jsem neměl hned říkat, jelikož přísedící to co ještě nepolkl, vyplivl zpět na podlahu.

„Fuj, mohl by si se chovat jako člověk?“ napomenul jsem ho a sebral mu lahev, abych se sám znovu napil.

„Tebe někdo nechce?“ vykulil oči a zařval, takže jsem poprvé za večer byl rád za ten kravál, ze kterého mě co nevidět měla rozbolet hlava. Než jsem stihl cokoli říct, blonďák s ďábelským výrazem vytáhl nějakou krabičku a podal mi ji.

„Po tomhle tě chtít bude,“ zamrkal na mě.

Překvapeně jsem si to prohlídl. A nechápal. „Co je to?“

„Neboj, není to nebezpečný, jen léky na stres. Uvolňujou. Když je smícháš s alkoholem, tak až trochu moc,“ vysvětlil mi. Teď už jsem chápal a nemohl uvěřit. Vážně mi tu cpal prášky a radil, jak s nima někoho sjet? Trochu mě zamrazilo. Přemýšlel jsem, jestli něco takovýho už sám udělal a kolikrát. Taky o tom, proč je měl zrovna dneska u sebe, protože se přirozeně nabízelo, že to hodlal dát Sakuře.

„Asi bych do tebe nikdy neřekl, že budeš schopnej něco takovýho používat,“ zakroutil jsem hlavou.

„Já bych to nepoužil, proto to dávám tobě, ty si hajzl,“ usmál se. Upřímnost nadevše.

„Hele, jdu pro Sakuru, jestli nevyleze, jdem hrát flašku,“ oznámil mi něco, v čem jsem neviděl logiku a odpotácel se na dámské toalety. Ne na dlouho. Za několik minut se vrátil snad v ještě horším stavu, nadšeně mával lahví nad hlavou a prohlašoval, že tedy jdeme hrát.

„To je nápad!“ vypadlo ze mě najednou, protože i já už měl opravdu dost upito. „Políbím někoho, zamiluju se do něj jako Šípková Růženka a doma bude zase klid. Jen bych dal tentokrát přednost holce,“ oznámil jsem mu své myšlenkové pochody.

Naruto se naštěstí nad mým nadšením nepozastavil, možná mě ani neposlouchal. Dobře že tak.

Čím víc jsem pil, tím legračnější se mi všechno zdálo. Sice jsme hráli, ale k ničemu to nebylo. Holky, na které to vyšlo, líbat moc neuměly, takže mě těžko mohly začít přitahovat. Vlastně mi došlo, že nevím, jestli to takhle nějak funguje. Viděl jsem to ve filmech. Někoho se omylem dotkneš a najednou se do sebe zamilujete, ale to byla přece kravina. Což teda vyvolávalo otázku, jak vznikla moje podivná posedlost Itachim, jestli ne náhodnou pusou.

Po nějaký době nás flaška přestala bavit, jelikož pro většinu už bylo fyzicky těžký roztočit rovně lahev, aby neodletěla a zároveň, aby vůbec dosáhla pohybu. Pak začali lidi místo toho pokládat jeden druhýmu otázky a ten musel odpovědět buď pravdu, nebo si něco vymyslet a ostatní hádali, jestli to fakt tak je. V zápalu hýření večera to ale nešlo moc popořadě a vlastně ani ne vždycky se ta pravidla dodržela, byli jsme všichni nalitý jak děla. Kámen úrazu nastal, když napadla výtečná otázka Sakuru.

„Proč si nechal Ino po prvním rande?“ zeptala se škodolibě. Skoro jsem měl pocit, že jí udělalo radost nebýt jediná, koho jsem odmítl a alkohol jí bránil to skrývat.

Mě prostě v tu chvíli nenapadlo odpovědět nic lepšího než: „Protože jsem na kluky,“ ne že bych věděl, jestli jsem. Hrozně jsem ale zatoužil znát jejich reakci. Co jsem provedl mi došlo až když zmlkli a zírali na mě. Nikdo si netroufal vtipkovat – možná i proto, že jsem nebyl typ člověka, ze kterýho směl mít někdo srandu a oni evidentně netušili, na kolik to můžu myslet vážně. TO se mě možná i dotklo, opřel jsem se, zkroutil koutek úst a ležérně zaklonil hlavu: „To asi nebylo moc legrační, co?“

„Víš, jak si mě vyděsil?“ oddechla růžovovláska.

„Věřili jste mi to?“ Koukal jsem překvapeně, možná se mě to i trochu dotklo. Copak si mysleli, že jsem gay?

Naruto se začal ošívat a Sakura se rozpačitě usmála: „Řekněme, že už docela dlouho odmítáš všechny holky, tak si tu a tam někdo myslí… Ale já vím, že je to blbost,“ rozesmála se.

Mě teda do smíchu nebylo, protože se mnou fakt mohlo bejt možná něco špatně. Oni si toho všimli dřív než já? Měl jsem chuť jít se pohřbít. Takže ono se o mě povídalo, že sem gay, ještě než jsem měl vůbec možnost se do nějakýho kluka prvně zamilovat? Bezva! Moment- jak zamilovat?!

„Promiň, asi sem moc pil,“ s těmi slovy jsem vstal a šátral po své bundě. Ostatní tomu nevěnovali moc pozornosti, jen Sakura evidentně poznala, že se mě něco dotklo.

„Kam jdeš?“ zajímal se Naruto, až málem sletěl ze židle, nebýt toho, že mu kamarádka chytila pevně zakloněné opěradlo.

„Domů… Musim… Musim se vyspat,“ vyblekotal jsem, falešně zamžoural a mířil ke vchodu.

„Trefíš?“ volal za mnou ještě.

„Ne, ale ono se to podá,“ mávl jsem bezstarostně rukou a šel kamkoliv, hlavně pryč.

Itachiho pohled:

Celou noc se nevracel, kde mohl být tak dlouho? Neměl moc kamarádů, u kterých by zůstal spát a hlavně neznám jejich telefony. Sám mobil samozřejmě nebral, neustále se ozývalo jen, že je dotyčný nedostupný. Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný za tu jeho příšernou nezodpovědnost, nebo se klepat strachy, co se mu asi mohlo stát. Nakonec sem úspěšně zvládal obojí až do chvíle, kdy jsem uslyšel nárazy do dveří. Že je to on mi bylo jasné, ten kravál mě ale šokoval. Přijde domů uprostřed noci a ještě nejhlasitěji, jak může. Nejprve jsem sázel na to, že myslí, že spím a chce mě vyprovokovat, ale když jsem došel k oknu vedle dveří, zjistil jsem, že má slušný problém trefit se klíčem do zámku.

Okamžitě ze mě spadly všechny obavy a probudila se výchovná funkce. Nechal jsem ho být, takže se tím mučil pomalu deset minut, než vpadl dovnitř. Dveře skoro vyhodil z pantů, ale konečně stál uvnitř.

„He, nazdar Itachi! Já věděl, že tu budeš! Zase…“ prohlásil celý vysmátý.

Překvapivé, že? Já tu totiž bydlím! „Opil si se?“ zeptal jsem se vážným tónem, přestože to bylo očividné. Když jsem vzal, jakou jsem měl starost a on se zatím někde nalíval, ke všemu v jeho věku, bylo mi mdlo!

„Já ne, to ty dveře!“ ukázal palcem přes rameno a s lehce dotčeným výrazem se pokoušel zout si boty. Když se mu to konečně podařilo, vhodil je do botníku, ve kterém samozřejmě nezůstaly, protože poličky byly příliš úzké a spokojeně opustil předsíň.

Stál jsem tam a mlčky ho pozoroval. Na jednu stranu, abych nedostal záchvat smíchu, když sem to viděl, ale na druhou proto, že jsem na něj nerad křičel, jenže on si to zasloužil! „Nevzal sis mobil, utekl jsi, opil jsi se a vrátil se skoro ve tři ráno. Jdi si lehnout a doufám, že je ti jasné, že tím to neskončilo. Zítra si promluvíme o tom, že alkohol ti nepatří do rukou,“ změřil jsem si ho přísně a zatím mluvil v klidu.

„Oprava!“ Sasuke veledůležitě zdvihl ukazováček. Hned na to zašátral v bundě, aby vyndal telefon. „Vzal jsem si mobil – vypnul jsem si ho. Abys mi nemohl zavolat, kde jsem, když utíkám před tebou, ne? Mimochodem o alkoholu mi můžeš dát rozsáhlou lekci, co?“

„Tak se utíkat rychle odnaučíš, máš domácí vězení. A já rozhodně nezačínal pít ve čtrnácti jako ty, v šestnácti nechodil domů ráno a co se pamatuju, mám na tebe dohlížet, takže budeš poslouchat,“ uzemnil jsem ho, nebo jsem se o to aspoň snažil. Odmítal jsem naši situaci srovnávat, protože on byl prostě jen rozmazlený hajzlík, kterému jsem dal až moc velkou volnost, zatímco já se snažil vždycky všechno nějak zvládnout.

„A o tom, co si nepamatuješ, radši nebudeme mluvit, že. Jinak vždycky všechno zvládáš a dohlížíš…“ možná ta věta měla pokračovat, ale Sasuke se chytil za čelo, promnul si palcem a ukazováčkem spánky a svezl se na podlahu. Samozřejmě to doprovázel vyčerpaným výdechem, kterým mi říkal, že nahoru asi sám nedojde.

„Sasuke! Nebuď drzý!“ zamračil jsem se. Už toho bylo tak akorát. Ovšem, že jsem si pamatoval, na co naráží. Taky jsem to s pitím teď trochu přehnal, ale stalo se mi to kolikrát? Čtyřikrát za život zatím? Určitě ne, když mi bylo šestnáct a někdo za mě zodpovídal!

„Jasný. Nejsem,“ zamumlal. Najednou jako by si vzpomněl, co provedl u botníku, vstal, vrátil se pro svoje tenisky a nesl je někam dovnitř do domu.

„Kam s tim jdeš?“

„Do koupelny, tady už je plno,“ odvětil.

„Koupelna je v patře a koukej to nechat ležet. Mazej teď spát.“

„Nepotřebuju tvojí péči, zmiz!“ Vyštěkl po mně najednou až agresivně.

„Sasuke! Zklidni se a to hned, nic ti nedělám!“ taky jsem zvýšil hlas, jelikož se to znovu ubíralo známým směrem.

„Nech mě bejt!“

„A dost!“ Okamžitě jsem k němu přišel a prudce ho chytil za zápěstí, až zakňučel. Sice by zasloužil spíš pár facek, aby se uklidnil, ale já nemám rád násilí. Bohužel, s mým bratrem to po dobrém nešlo.

„Jestli hned nepřestaneš, já už to nevydržím!“ křičel lítostivě. I když jsem neměl ponětí, o čem mluví, alkohol v něm evidentně probouzel emoce, které nebyl v tom stavu schopen kontrolovat.

Skoro bych zapomněl, jak je obvykle chladný a nepřístupný, připomínal spíše zoufalé dítě.

„Tak naposledy, vysvětlíš mi, co jsem ti udělal? Protože tomu nerozumím! Nechápu, proč se se mnou úplně normálně bavíš a pak začneš vždycky vyvádět bez jakéhokoli podnětu! Utečeš z domu a opiješ se! Nic se nestalo, tak proč si to udělal?“ stále dokola jsem si opakoval, že nesmím ztratit nervy, zatímco jsem ho za sebou vlekl. Jeho jediná rodina. Mám odpovědnost za to, jak se cítí. Věděl jsem, že za tím vším něco je, že Sasuke má důvod, proč je neustále tak podrážděný, ale odmítal mi ho říct.

„Nic! Nic si neudělal! Prostě tě nenávidím!“ vykřikl a vyškubl se mi.

Měl v úmyslu kolem mě projít, ale já ho znovu prudce chytil a otočil čelem k sobě.

„Můžeš to vysvětlit? Jen tak ze dne na den jsi se rozhodl, že mě nenávidíš? Tomu, nezlob se, nevěřím,“ na mysl mi přišlo, jestli náhodou nemá rozdvojenou osobnost, to by to tak nějak celé vysvětlovalo, ale taková věc se člověku nestává z ničeho nic. „Nechceš se přestat chovat jako dítě? Nejsem idiot, poznám, že něco není v pořádku a pokud nechceš zítra navštívit psychologa, měl bys mi to říct. Protože já už vážně nevím, co jiného s tebou, Sasuke!“ Jak mohl říct, že mě nenávidí?

Zamumlal něco neurčitého, čemu jsem rozuměl jako: Polib mi, a zasmál se, čímž mě přesvědčil, že je naprosto hotovej a nedostanu z něj nic.

„Fajn, zítra tě objednám k lékaři,“ zakroutil jsem hlavou, protože se dostavila naprostá rezignace a zamířil po schodech nahoru, ač jsem měl původně v plánu dovléct ho tam do koupelny a vysprchovat ledovou vodou. Ať si ten puberťák dělá, co chce. Nechtěl jsem na něj tlačit, nechtěl jsem z něj dělat psychicky nemocného, ale věřil jsem, že každý na mém místě včetně rodičů by udělal totéž. Přece ho nemůžu takhle nechat, za chvíli by mi to přerostlo přes hlavu, možná už se stalo.

„Víš, kde je ten problém, Itachi?“

V polovině schodiště jsem se zastavil v naději, že mi chce konečně dát vysvětlení. Ohlédl jsem se.

„Nevíš o mně všechno,“ řekl s ironickým smíchem.

Jsem naivní člověk, pokud jde o Sasukeho.

„Dobře, pokud nechceš, abych to věděl já, budeš to muset říct tomu, kdo tě dostane na starost. Já za tvá tajemství svoje nervy obětovat nehodlám,“ odpověděl jsem. Jen to říct mě bolelo. Obětoval bych pro něj vážně všechno, jenže tohle nebyla ta správná situace. Vydal jsem se do své ložnice. Na mysli jsem si držel rčení: Ráno moudřejší večera.

Bratr začal lézt po čtyřech za mnou s elegancí Samary, až jsem měl strach, že mu to uklouzne a vyrazí si zuby. Napadlo mě, že jestli v noci půjde na záchod, skutálí se jako švestka, protože měl dveře hned nad schodištěm. Nechtěl jsem ale pokračovat v jeho hře, která stejně nikam nevedla, takže jsem to směle ignoroval.

„Stůj, ty zrádce!“ křičel přes chodbu, když byl konečně nahoře a já už skoro u sebe.

Otočil jsem se a sledoval, jak se ke mně snaží dostat, přitom se převážně odrážel ode zdi ke zdi.

„Dobrou noc, Sasuke,“ řekl jsem klidně, abych to ukončil.

„Musíme si konečně promluvit!“ zařval na mě ten, jenž mi celou dobu opakoval, jak se se mnou o ničem bavit nechce a serval mi ruku z kliky.

„Jenže ty jsi protivný jako obvykle a nestačí ti chodba, tak běž spát, promluvíme si zítra,“ odpálkoval jsem ho.

„Ne! Musím ti to říct teď, zítra už to neřeknu,“ protestoval.

Napadlo mě, že na tom možná bude něco pravdy, že by ho alkohol donutil mluvit? Pokusil jsem se na moment neposlouchat své pochybnosti a dát mu malou šanci: „No, dokud nepodáš patřičné vysvětlení, nebudu se s tebou bavit vůbec, ani dneska, ani zítra.“

„Udělal si se mnou něco fakt nechutnýho!“ mířil na mě obviňujícím ukazováčkem.

„Cože?

„Je to tvoje vina!“

„Co jako?!“ moje zmatení bylo o to větší, že vypadal vážně žalostně, jako bych mu opravdu nějak ubližoval.

Zmlknul a podíval se do země. „Jsem na kluky! A všichni ve třídě to věděli dřív než já!“

Došly mi nervy. Byl tak nalitý, že nebyl schopen dovést rozhovor z bodu A do bodu B. Ještě tak včera se mu líbila nějaká holka, dneska je na kluky, pochopil jsem, že si ze mě jen dělá blázny. „Jdi si lehnout!“

„To nejde! Snažil jsem se, aby to bylo jako dřív, abych byl normální, ale ono to nefunguje! Sem na kluky!“ opakoval hystericky.

„Jsi opilý, jdi sakra spát! Ráno budeš zase heterosexuál,“ uklidnil jsem ho, nebo se o to alespoň pokusil, protože mě ty jeho nesmyslné scény vyčerpávaly. Unaveně jsem otevřel dveře své ložnice, vešel dovnitř a nechal ho tam stát s pootevřenou pusou. Zjevně to s ním mávalo víc než jsem si myslel, ten se bude ráno divit, co mi tvrdil.

O hodinu později jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli si Sasuke leží v té svojí, nebo se zůstal válet někde na chodbě našeho domu. Vážně to bylo čím dál horší a jestli to mělo pokračovat, zbláznili bychom se brzo oba. Věděl jsem, že hned ráno musím najít psychologa, který si s mým démonickým bratrem bude ochoten promluvit. Možná prostě potřeboval mluvit s někým, kdo není já. Vybavilo se mi, jak řekl, že mě nenávidí. To vážně bolelo. Odjakživa bych pro něj udělal cokoliv, vždycky to byl můj roztomilý malý brácha. Dokonce i teď. Stále dokola jsem přemýšlel, jestli bych ho neměl jít zkontrolovat.

Najednou jsem na chodbě uslyšel znovu kroky. Doufal jsem, že jde jen do koupelny, protože jsem dneska ještě nikoho v nepříčetnosti neuškrtil a on mi skóre trochu narušoval. Vstal jsem a šel se podívat. Samozřejmě nešlo o návštěvu koupelny.

Sasuke stál na konci chodby, vykláněl se z okna a koukal kamsi do tmy. Dovnitř kolem něj proudil chladný noční vzduch.

„Co to zase děláš?“ vydechl jsem celkem vyčerpaně. I když jsem toho měl plné kecky a bylo víc než jasné, že se dneska vůbec nevyspím, on očividně nebyl úplně při smyslech a jednoduše jsem se bál, co vyvede.

„Jdi od toho okna, nastydneš,“ chytil jsem ho zezadu za ramena.

„Naštvalo tě to?“ řekl polohlasně aniž by se pohnul.

„Co?“ zeptal jsem se. Byla hromada věcí, kterými mě dneska naštval, ale nic, co bych mu neodpustil.

„Ty blbosti, co jsem říkal.“

„Ne, naštvalo mě, jak ses vrátil domů. Naštvalo mě, že jsi zmizel a já měl o tebe strach a nejvíc mě štve, že tě něco trápí a nechceš mi to říct,“ položil jsem si tvář zezadu do jeho vlasů a pevně ho objal kolem ramen. Pořád byl můj sladkej bráška.

„Já-já se změním, přestanu s tím,“ špitl a znělo to opravdu vážně. Zároveň jsem v jeho hlase ale postřehl známky bolesti. Pořád jsem měl dojem, že by potřeboval toho psychologa.

„To po tobě nechci, jen omez ty své výkyvy nálad.“

Neodpovídal, jen dál koukal někam před sebe, tedy předpokládal jsem, že kouká, do obličeje jsem mu neviděl. Za to jsem cítil, jak se chvěje po celé hrudi. Jednou rukou jsem jemně strčil do okenice a začal ji zavírat.

„Jdi si už prosím lehnout a zavři to okno,“ pohladil sem ho po vlasech. Pak jsem poodstoupil a vrátil se k sobě. Za okamžik jsem zaznamenal cvaknutí dveří a šedou šmouhu blížící se k mé posteli.

„Sasuke?“ mlčky si lehl vedle mě a přetáhl přes sebe kus peřiny.

Trochu mě to překvapilo, ale nechal jsem ho být, už jen z vděčnosti, že se konečně někam uložil a chce spát. Přitáhl jsem ho k sobě.

„Dobrou noc, Sasuke,“ zašeptal jsem.

Sasukeho pohled:

Když jsem se probudil, Itachi stále spal. Bylo to krásné. Dlouho jsem si přál se takhle probudit, pomyslel jsem si, že dnes nastalo jedno z mých nejhezčích rán. Chvíli jsem tak ležel v jeho obětí a pak si konečně poručil vstát. Jak jsem se tak posadil, něco mě tlačilo v kapse, skoro jsem to rozsedl.

Ježkovy voči! Vytáhl jsem léky, které mi dal Naruto na pařbě. To už bylo trochu moc, jak mi tohle mohl jen tak vrazit. Vystřelil jsem a mazal je schovat do šuplíku ve svém pokoji.

Konečně mi došlo, že tohle bohužel není žádná nemoc a jen tak to nepřejde. Nešílely mi hormony, nezbláznil jsem se ani nic podobného. Někdy mezi pátou a osmou skleničkou jsem si přiznal svou sexuální orientaci. Jediný, kdo to ještě odmítal brát vážně, byl on – můj objekt zájmu.

Nejen, že jsem byl odhodlaný ho o tom přesvědčit, ale taky ho získat. Řekl jsem, že se změním, ale rozhodně jsem to nemyslel tak, že v sobě tohle všechno jednoduše popřu. Byl jsem teprve na začátku. Odteď se budu muset snažit, protože včera mě nebral vůbec vážně. No, nedivil jsem se. Taky ve mně zůstala ještě jiskřička naděje, že s ním to začalo a s ním to může i skončit. Prostě až dostanu to, na co stále myslím, ten vypínač skočí zase hezky zpátky a já se třeba srovnám. Tím, co jsem momentálně chtěl, byl Itachi. Jeho doteky a rty. Vlastně… zcela neskrývaně jedu po vlastním bratrovi. Nevěděl jsem proč, bylo mi do smíchu. S cukajícím koutkem jsem hodil skleničku do šuplíku, zavřel ho a vydal se nakoupit něco na vaření.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s