Kapitola 5 – Útěk z reality

Sasukeho pohled:

Když jsem se druhé ráno probudil ve své posteli, polil mě studený pot. Vyspal jsem se úplně příšerně, celé tělo polámané. Nejvíc mě bolelo za krkem. Protáhl jsem se, a tak ve mně alespoň krásně zakřupalo. Oknem dovnitř protivně svítilo slunce, ale neměl jsem na to, abych vstal a zatáhl závěsy. Jestli byl ale Itachi vzhůru, asi bych neměl ani opouštět pokoj, jinak by už dozajista střízlivý mohl požadovat nějaké vysvětlení toho, co jsem včera předvedl. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a dál se kroutil v posteli, abych vymyslel naprosto cokoliv trochu věrohodného. Bohužel to poslední, co by mi teď šlo, bylo myšlení. V hlavě mi jako rudý alarm blikala a křičela jediná myšlenka: Proč zrovna kvůli němu tak šílím?

Zabralo mi téměř dvě hodiny, než jsem se odhodlal opustit bezpečí své postele s poměrně jednoduchou elegantní výmluvou, že mi ho bylo líto, a tak jsem se obětoval ze soucitu. Vlastně jsem se o tom trochu pokusil přesvědčit i sám sebe. Možná to nebylo tak bolestné obětování, jelikož jsem si to nadmíru užil, ale kdo to musí vědět? Nemusí to hned nic znamenat.

S hlasitým zíváním jsem ze skříně vybral jednu z černých košil a bílé džíny, do kterých jsem se následně neochotně nasoukal. Pokojem se rozlehlo hlasité řinčení budíku nataženého na desátou.

„Pozdě, ale přece,“ povzdechl jsem si a šel tu dotěrnou věc vypnout.

Nejprve jsem sešel do kuchyně, jenže ta byla celá prázdná. Napadlo mě, že drahý spolubydlící možná ještě chrní, když tu všechno zůstalo, jak jsme to včera nechali. Dávalo by to vlastně i smysl a samozřejmě v obýváku stále ležel Itachi na gauči. Naklonil jsem se nad něj, abych se podíval, jestli ještě opravdu spí. Jenže pak mi s pohledem na jeho řasy došlo, že tohle musí jednoznačně přestat. Jsem duševně nemocnej a bude to průser.

Itachiho pohled:

„Už je snídaně?“ zamumlal jsem, jakmile bylo zřejmé, že bratříček došel až ke mně a otevřel oči. Současně s tím jsem taky pocítil sucho v ústech. Bohužel se Sasuke tvářil, že má ze mě smrt, což se asi na jednu stranu dalo pochopit.

„Celý si zbledl, je ti něco?“

Těžko říct, jestli čekal omluvu za včerejšek, nebo nechápal, proč chci před polednem ještě snídani, ale valil na mě oči a nezmohl se na slovo.

„Jestli je to všechno, co chceš…?“ odpověděl, otočil se na patě a zmizel někam – nejspíš pro tu snídani. Chvilku jsem váhal, jestli jsem si toho měl nadiktovat víc.

„Chceš říct, že bych si mohl přát ještě něco?“ křikl jsem za ním s potlačeným smíchem a vyhoupl se taky na nohy. Popravdě se v ten moment všechno ještě trochu zatočilo, musel jsem vlastní tělo pár vteřin koordinovat, než se motorika dala do pořádku.

„Od úklidu domu po zalévání zahrady,“ odpověděl sarkasticky, přesto to nebyl můj typický brácha. Nějak mi to sepnulo a napadlo mě, jestli měl třeba strach. Možná jsem ho včera vyděsil? Bylo vážně těžké odhadnout, jak jsem mohl vypadat, když přišel. Projelo mnou lehké mravenčení a následně slušný pocit provinění. Zřejmě byly věci, kterým jsem se měl při jeho výchově vyhnout. Třeba tyhle depresivní stavy, které ho mohly snadno vyděsit. Znal jsem Sasukeho roky a bylo víc než jasné, že i kdyby měl starost, na rovinu mi to rozhodně neřekne.

Přešel jsem k futru a ramenem se o něj opřel, přičemž jsem si založil ruce na hrudi: „Máš už dneska něco v plánu?“

„Mmmm… ne,“ ani nezvedl pohled od chleba, na který něco roztíral.

„Chtěl jsem dnešek strávit společně, jestli nevadí,“ nadhodil jsem.

Sasuke se na mě podíval velmi nedůvěřivě. Nějakou chvíli úpěnlivě přemýšlel, ale o čem jsem určit nedokázal.

„Měl bych se asi omluvit za ten včerejšek,“ začal jsem mířit k věci. Muselo mu být jasné, že jsem tohle neplánoval a že mě to fakt mrzí.

Pořád mlčel, chleba i nůž nechal ležet na lince a zkoumal mě.

Zhluboka jsem se nadechl a bez varování ho objal, aby pochopil, že je mi to vážně líto. Chtěl jsem se vyhnout tomu, že bude zase křičet. Ani jeden z nás na to teď určitě neměl energii – já teda rozhodně ne.

Sasuke tiše stál ale jako zkamenělý. Nepohnul se, neobtočil mi ruce kolem zad…

„Stačí, dobrý,“ zamumlal za chvíli. Stačilo, aby se lehce zavrtěl a hned jsem ho pustil. Nikdy neprojevoval příliš citů, až na výjimky. Byl už zkrátka takový a já to respektoval.

„Co bys chtěl dělat?“ zeptal jsem se za chvíli polohlasně, když konečně uklízel nůž do myčky. Jak to řekl bylo samo o sobě podezřelé, v poslední době se zdál v mé přítomnosti neustále našponovaný, ale teď najednou ne. Trochu jsem se bál, kdy začne zase nadávat, ať mu dám pokoj a zašije se k sobě, ale stále se nic podobného nedělo a to už jsme spolu mluvili jak dlouho? Možná i deset minut?

„Co playstation?“ zeptal jsem se, i když jsem ve skutečnosti přemýšlel, co bude chtít dělat on, abych mu to vynahradil.

„Hm,“ přitakal, ale raději mi nevěnoval pohled.

Nakonec se ale ukázalo, že to nebyl vůbec špatný nápad. Trvalo to pár minut, než se Sasuke ponořil do zápalu hraní a mučil ovladač, až mi ho v jeho prstech bylo vážně líto. Občas jsem ho záměrně nechal vyhrát, protože to bral až přehnaně vážně. Jakmile dokončil další misi, zády se svezl na gauč, jako by ho mačkání čudlíků smrtelně vyčerpalo.

„Vzdáváš se?“ vyzývavě jsem si ho přeměřil.

„Dávám ti náskok.“

Musel jsem se zasmát jeho typickému sebevědomí.

„Rychle si se z toho dostal,“ najednou úplně změnil téma. Podíval se na mě se zvláštním leskem v očích, který prozrazoval i určitou starost.

„Zřejmě za to vděčím tobě, bráško,“ usmál jsem se.

Navzdory tomu, že jsem měl dojem, že neříkám nic špatného – naopak, Sasuke zbledl jako už předtím. Zalétl pohledem nejdřív ke svým bosým nohám a hned na to k obrazovce, kde se pohupoval nápis pause.

„Mám chuť na něco smaženýho, možná už jsme hráli dost,“ řekl z ničeho nic. Ovladač odložil na opěradlo gauče a jako mlha se ztratil.

Jeho reakce ve mně možná budily ještě větší zmatek než dřív. Ne, že bych si přál, aby po mě znovu hystericky řval, kdykoliv promluvím, ale udělal jsem něco špatně? Zaklonil jsem hlavu a nasál vzduch provoněný citronovým osvěžovačem. Měli bychom spolu něco podnikat častěji, chyběl mi úsměv, jaký míval, když byl dítě. Od smrti rodičů se už nikdy moc nesmál. Oba nás to bolelo, ale časem se to začalo vytrácet. Bohužel jemu jako by se ztratily i všechny emoce. Někdy se mi stále ještě zdá, že tím pořád trpí, že se z toho prostě nedostal. Ale pokud ho něco opravdu trápí, stejně o tom nechce mluvit.

Sasukeho pohled:

Cítil jsem se, jako bych to byl já, kdo udělal něco příšerného, takže jsem dal před Itachiho přítomností přednost svému pokoji. Pokaždé, když se zmínil o včerejšku, ptal jsem se sám sebe, co všechno si pamatuje. Zdálo se ale, že nic, jinak by se mnou o tom chtěl dozajista mluvit. Svým způsobem se mi strašně ulevilo a přísahal jsem si, že už nikdy na takové šílenosti nepomyslím. Několikrát za dnešek mě totiž napadlo, co by se stalo, kdyby jo. Vyhodil by mě, kdyby tušil, co se mi honilo v hlavě? Neuměl jsem si to představit, ale i Itachiho trpělivost se mnou měla nejspíš nějaký meze a já je s oblibou zkoušel přeskočit. Rozhodně už nikdy neudělám takovou hovadinu.

Žaludek mi už po druhé oznámil, že plánuje navštívit ledničku, takže jsem to musel akceptovat. Bohužel, hned, jak jsem otevřel dveře, naskytl se mi pohled na bratra, promenádujícího se klidně po chodbě jen v ručníku.

„Sakra, Itachi!“ vyletělo ze mě. Doprovodil jsem to gestem ruky, které mělo naznačovat, aby se podíval, co to má na sobě a následně se ve vší panice otočil a zabouchl za sebou.

Evidentně netušil, o co mi jde soudě z výrazu, protože běžně chodil po domě polonahý už roky. Cítil jsem, jak mi začínají hořet tváře. Už nikdy nebudu myslet na podobný pitomosti! opakoval jsem si v hlavě. Moc to ale nepomáhalo, čím víc jsem myslel na to, abych na to nemyslel, tím víc jsem toho měl samozřejmě plnou hlavu.

Ještě dlouho jsem přecházel po pokoji jako lev v kleci, než jsem se odhodlal jít dolů ulovit svou večeři. Tiše jsem scházel jeden schod po druhém a dával si záležet, aby moc neskřípaly. Nenápadně jsem zaplul k lednici, vzal první, co mi přišlo pod ruku a právě, když jsem se chystal rychle vrátit, ozval se z obýváku jeho hlas, abych tam přišel.

Copak má uši na chodbě?!

„Co je?“ křikl jsem v naději, že to není důležité a nakonec mě nechá odejít.

„No pohni, šup,“ trval na svém a tak mi nezbylo než odložit jídlo na za chvilku.

Můj milovaný bratr, který se za celou dobu nebyl schopen obléct, seděl jen v kalhotách na křesle a na jeho těle byl teď krásně rozeznatelný každý sval. Ne, že by byly velké, ale výrazné ano.

Ten parchant se tu vystavuje schválně! Že by tušil…? Ne! Určitě ne… Budila se ve mně otázka, jestli by si byl schopen ze mě dělat srandu, kdyby na všechno přišel a takhle mě dráždit. V hlavě jsme měl ale stále obraz svého racionálního bratra, který by byl mými myšlenkami na něj dost pobouřený.

„Mohl bys zalít kytky na okně?“

Téměř to se mnou praštilo.

„Sedíš od nich pár metrů a nemůžeš je zalít sám?“ zavrčel jsem, ale rovnou raději mířil ke konývce. Zrovna totiž sáhl na opěradlo pro tričko a já nechtěl zmařit šanci, že se konečně obleče. Bohužel, on zatím to tričko jen vzal do ruky, cítil jsem, jak se na mě zarazil pohledem. Chvíli na mě tak vejral, aniž bych to mohl vidět, prostě jsem ten pocit poznal na zádech, až mě nakonec požádal, ať se otočím.

Cože? netušil jsem, o co mu jde a nehodlal se odvrátit od parapetu.

Možná to bylo chybné rozhodnutí, zmiňovaný equipment totiž Itachi položil pro změnu na křeslo, přešel ke mně a asi půl metru přede mnou se zastavil. Když jsem se na něj konečně otočil, abych zjistil, co zase dělá, naklonil hlavu jako pštros. Bylo celkem jasné, že si na mě něčeho všiml a ač jsem se snažil zhluboka nadechnout, nešlo to.

Pak mi položil naprosto debilní otázku: „Nevyrostl si nějak?“

„Nezdržuj!“ odstrčil jsem ho a pomyslně jsem úplně stejně odstrčil i pokus o infarkt na své hrudi, abych se mohl vrátit k zalévání květin, tedy v mém případě spíš zalévání parapetu, ruka se mi třásla tak, že jsem se nemohl trefit.

Nenápadně jsem se ohlédl přes rameno a ulevilo se mi, když jsem viděl, že všechny questy pro splnění mise s tričkem už byly vyřešeny. Moje podvědomí se zatím tiše loučilo s pohledem na jeho hruď.

„Jak ti to jde ve škole?“ zeptal se pak se zájmem.

„Kdybych se to učil na tobě, určitě bych měl za jedna,“ remcal jsem pro sebe tak, aby mi nebylo rozumět a nahlas neřekl nic. Nechtěl jsem si teď povídat, tekla mi voda na nohu.

„Co říkáš?“

„Že jsem nic nevěděl,“ odpověděl jsem, ale ve skutečnosti jsem teď trávil tolik času přemýšlením, co je se mnou špatně, že jsem si ani nedokázal ty otázky přečíst.

„Počkej, dojdu se nahoru podívat, určitě tam mám nějaké lepší učebnice, než jsou ty školní,“ odpověděl a chystal se zmizet.

Nespěchej, pomyslel jsem si, protože to pod oknem vypadalo jako po povodni, když jsem uklízel konev. Jakmile jsem se otočil, příšerně jsem se lekl. Itachi stál přímo za mnou, možná tak ve vzdálenosti deseti centimetrů a nakláněl se mi skoro přes rameno.

„Co blbneš?“ zasmál se. Jeho tělo silně narušovalo můj osobní prostor, takže jsem instinktivně zacouval zpět k rámu okna, který mě dál nepustil.

„Proč to děláš, Sasu?“ povzdechl si celkem klidným hlasem.

„Co jako?“ odpověděl jsem až přehnaně rychle.

„Že se mi buď vyhýbáš, nebo se snažíš najít za každou cenu důvod k hádce. Proč? Jestli je to takovej problém, tak můžeš říct, že ty kytky nezaleješ, mě vlastně taky nebaví tě k něčemu nutit, když vidím, jak se mi za to mstíš.“

Překvapení se začalo měnit na vztek. Dělal, jako by to byla moje chyba a vypadal, že to myslí opravdu vážně. Věřil tomu, že dělám z obýváku koupaliště pro nic za nic a nejspíš si vůbec neuvědomoval, jak na mě on sám působí.

Sklopil jsem oči. Uvnitř mě hořela beznaděj. „A když ti řeknu, co se děje, přestaneš s tím?“ můj hlas zněl neplánovaně chladně. Věděl jsem, že nic netuší, ale měl jsem hroznou chuť mu od plic vypovědět, jak za to všechno vlastně může on. A zároveň to nešlo. Nemohl jsem mu říct vůbec nic a tak jsem se jen planě zeptal, abych mu dal najevo, že něco není v pořádku. Něco, co fakt není moje chyba ani úmysl.

„Přestanu s čím?“ odpověděl dle očekávání.

To objímání! To u mě v pokoji! To, co včera! Tohle! chtěl jsem vykřiknout, znovu ho políbit, ale zároveň se rozbrečet. Ještě o něco víc jsem svěsil ramena i hlavu a uhnul jí do strany, jako bych chtěl naprosto pryč z jeho dohledu. „Zapomeň na to,“ zašeptal jsem a protáhl se kolem něj.

V tu chvíli mě napadla jediná věc: Hodlám odsud po zbytek života utíkat? zdálo se, že jiné východisko jsem zatím nenašel. Nemohl jsem to ale dělat věčně. Jako děcko! Černou koženou bundu jsem popadl v takové rychlosti, až se za mnou věšák skoro zřítil. Měl jsem ve zvyku kopat kolem sebe jako dítě, vybíjet si na Itachim všechno, co mě kdy štvalo a používat ho jako hromosvod. Řešit problémy útěky nebo zaplétáním se do potíží. Kdy jsem si uvědomil, že už nechci být takový dítě?

„Sasuke!“ křikl za mnou, když jsem zavíral dveře.

Myslím, že někdy včera, když jsem ho našel v tom úplně bezmocném stavu. Prostě mi došlo, že možná potřebuje bráchu, kterej nebude problémy přidělávat, ale naučí se je řešit. Jen to šlo těžko…

„Nečekej na mě,“ odpověděl jsem a zmizel.

Ležel jsem v parku na lavičce, kam jsem se chodil učit a sledoval slunce potulující se po rudnoucí obloze. Dělal jsem to už několik hodin a stále se to zdálo zajímavější, než se vrátit k původní náplni dne. Jindy bych takový plýtvání časem nesnesl, ale za poslední dva týdny jsem byl nucen lehce přehodnotit svoje priority. Na prvním místě – žádný Itachi! Připadal jsem si jako puberťačka a komplikovalo se mi tím úplně všechno. Tomuhle životnímu systému jsem neměl šanci přivyknout, jak dlouho asi můžou takhle bláznit hormony?

Stejně je to všechno Narutova chyba! našel jsem konečně aspoň trochu uspokojivé vysvětlení. Pokaždé mě jenom dostával do problémů, kdyby tady teď byl, nejspíš bych ho uškrtil.

„Sasuke?“ ozval se za mnou až nepříjemně známý hlas. Nejprve jsem lehce zaklonil hlavu a pak prudce vyskočil do sedu.

„Ty seš ďábel, co?“ vyjel jsem hnedka naštvaně. Můj natvrdlý blonďatý spolužák stál přímo za lavičkou a drbal se na hlavě. Jelikož měl na sobě sportovní soupravu, zdálo se, že si šel ve skutečnosti jen na chvíli zaběhat, což mě vlastně překvapovalo. Naruto byl jednoznačně lenoch.

„Co?“

„Nic,“ založil jsem si naštvaně ruce, abych mu nevrazil.

„Nečekal bych, že tě najdu právě tady… Samotnýho?“ mžoural kolem mě, jestli se tu zřejmě někdo další neschovává.

„Pokud tě to zajímá, jsem tu v poslední době celkem často, skoro od rána do večera. A je to jednoznačně tvá chyba!“ hodil jsem po něm vyčítavý pohled spolu s vysvětlením.

„Je moje chyba, že bydlíš v parku?“

„Nebydlím tu! A vůbec… Jdi-! No jdi si, kam chceš, mně je to vlastně jedno.“

Sedl jsem si na lavičku a pak se položil na záda, abych mohl dál nenuceně civět na nebe. Naruto si však vzápětí vyskočil na opěradlo a shora na mě zíral, což se nedalo nazvat moc uklidňujícím.

„Vypadá to, že máš nějakej problém, možná bych ti mohl zvednout náladu,“ zakřenil se a myslím, že to byl zrovna ten moment, kdy jsem ho měl poslat do patřičných míst. Bohužel jsem ho nechal žvanit dál.

„Dneska máme takovou párty, co kdybys přišel?“

„Ne.“

„Ale-“

„Ne! S tebou já nikam nejdu,“ otočil jsem se na bok, abych se na něj nemusel dál koukat.

„Ale Sas-“

„Ne!“

„Jen na-“

„Nikdy nikam!“

„Ale bude tam pití a zábava.“ Dobře jsem věděl, co tím pitím a zábavou myslí a dostal jsem neskutečné nutkání shodit ho dolů. Pak mi ale hlavou problesklo, co obvykle v problémových situacích dělal Itachi. Možná by na tohle větší množství alkoholu pomohlo. Přinejmenším to na nějakou dobu zabije ty myšlenky a možná si i udělám jasno.

„Fajn, řekni mi, v kolik a kam mám přijít a zmiz už,“ sykl jsem.

„Chceš tu zůstat ležet?“ To byla vlastně dobrá otázka, fakt jsem se začínal chovat, jako bych bydlel v parku. S velmi těžkým povzdechem jsem se postavil na nohy, ruce si zabořil vzdorovitě do kapes a hodil na něj kyselý ksicht.

„Stavím se nejdřív u mě, jo?“ zakřenil se.

Naruto se chtěl jen zastavit pro něco málo, čím by na párty přispěl, takže jsme u něj vyzvedli dvě lahve. Měl na rozdíl ode mě to štěstí, že bydlel sám. Bohužel, zapatlané nádobí a prádlo uprostřed chodby tomu taky náležitě odpovídalo. Propletl jsem se hromádkami neurčitých svršků a zřejmě i použitého povlečení, pokud to nebyly záclony, a modlil se, abych to zvládl ještě jednou zpět k východu.

„Napadlo tě někdy uklidit?“ zeptal jsem se jako tak mimochodem.

„Neryj a radši mi poraď, co si mam vzít na sebe,“ pobíhal po své ložnici – doufal jsem, že je to ložnice – a zkoušel všechna trička, co našel. Na většině z nich už bohužel byly věci jako kečup nebo pomazánka, takže je rovnou odhazoval zase někam do nenávratna.

Napadlo mě, že vlastně taky nevypadá vůbec špatně, když je svlečený, ale rozhodně mi v hlavě nevyvstávaly ty stejné myšlenky, jako když jsem byl s Itachim. Vlastně jsem si ani nechtěl představovat, že bych se ho nějak dotkl. Brrr. To mě utvrdilo v tom, že nebudu o nic víc na kluky než na holky. Možná šlo vážně jen o chvilkovou slabost.

„Fajn, tohle, to by šlo, ne?“ narazil na sebe částečně síťované triko, se kterým bych asi mezi lidi nevylezl, ani kdyby mi za to někdo zaplatil. Nicméně, co si vezme na sebe nebyl můj problém, a tak jsem přikývl s vírou, že z toho bordelu konečně vypadneme.

Itachiho pohled:

Seděl jsem u sebe v pokoji, sledoval nervózně hodinky a každých deset minut se chodil koukat dolů, zda už se nevrátil.

Měl jsem mnohem větší strach než obvykle, po tom, jak ráno utekl. Rozhodně to nebyla normální reakce, nic tak strašného, aby musel utíkat, jsem mu přece neřekl. Nebo ano? Čím dál víc mi vrtalo hlavou, proč tolik vyvádí. Možná byl citlivější, než bych čekal a bral si to ode mě hodně špatně. Co jsem ale tak mohl dělat, když mě vůbec nerespektoval? Přál jsem si pochopit jeho výkyvy chování. Ve škole problémy nemíval, neměl ani moc přátel, ale to on nikdy. Vážně mě nenapadala jediná rozumná věc, která by ho mohla pravidelně tolik rozčilovat. Vše nasvědčovalo tomu, že ho baví dělat mi naschvály a hádat se se mnou. Prostě je to pěkný klacek a hned jak se vrátí ho budu muset srovnat. Dostane domácí vězení a hromadu práce, aby se nenudil. Ono ho to pak přejde.

Sasukeho pohled:

Jen co jsme přišli, dala část osazenstva sedící u baru jasně najevo, že je můj příchod překvapil. Byla tam snad půlka školy a jak jsem zjistil po pár minutách, taky ti dva Itachiho kámoši. Ty jsem zrovna vidět nepotřeboval. Zatímco Naruto začal všechny obíhat a zdravit je, já si klidně sedl k Shikamarovi, jelikož ten nebývá otravný.

„Čau,“ pozdravil jsem trochu otráveně a chystal se nějak načít konverzaci.

„Ahoj. Být tebou jdu zase domů, mám v sobě už tři panáky a pořád je tu děsná nuda,“ pozitivní jako vždy.

Chtěl jsem se ho zeptat, co si objednal, protože náš soukromě donesený alkohol někam zmizel spolu s mým velmi spolehlivým kámošem. K dalšímu hovoru jsme se ale ani nedostali, protože se tu objevil Chouji a něco mu šeptal. Všiml jsem si, že oba koukají směrem k dívčím toaletám, kde se mihnula Ino v doprovodu holek.

Jak malá.

Radši jsem zase vstal a rozhodl se najít svou lahev s vodkou, protože měl pravdu. Tři panáky dneska rozhodně stačit nebudou.

„Hej, Sasuke,“ ozval se Chouji, „máme dneska všechno za půl, dej si co chceš, ale nelez ven, dokud nepůjdete, ať není průšvih.“

Pokýval jsem hlavou a ani se nesnažil předstírat, že se bavím. Všechno tu bylo tmavé a nudné. Hinaty bratránek a nějací další druháci se šli ztrapňovat na parket a já se cítil pořád stejně mizerně, možná hůř než ráno, takže jsem zatím na něco podobného neměl náladu.