Kategorie
Povídky

Zelená, Zlatá a Rudá

Trilogii barev jsem napsal v létě roku 2016. Už tehdy měla velký úspěch a dnes je jedna z mála, kterou i po těch letech považuji za dobrou. Je to příběh o lidské hlouposti a poučení. Tři krátké povídky uzavřené bílou popisují utrpení ženy napříč jejími životy.

Povídka z roku 2016

Zelená

Kráčela po zářivě zeleném koberci s příměsí květin přímo k okraji skal. Hrudník jí bubnoval jako o závod. Každý další hluboký nádech, snažící se zbrzdit údery zvonu života, byl zbytečný.

Modré oči těkaly kolem, jako by něco hledaly. Odrážely strach. Oděna v šatech barvy noční oblohy, kterým nechyběly korálky třpytící se na nich místo hvězd, se přibližovala krokem laně zahnané do úzkých. Slunce ji zaslepovalo, jak se loučilo na obzoru. Naivní pohledy přesně vypovídaly o jejím nitru. Značily, že stále není připravena podívat se do tváře osudu. Pořád doufala.

Poslední kroky byly pomalejší a měkčí než ostatní, dovolovaly vnímat doteky stébel na kotnících.

Zastavila se až na samotném okraji onoho vršku, pod kterým se vlny prudce rozbíjely o nezdolnou skalní stěnu. Ten pohled vháněl strach do každého zákoutí jejího křehkého těla.

Stále se ohlížela. Na něco čekala. Ano, někdo ji sem dohnal. Smrt se nedala uvidět, přesto se její naivní oči nepřestávaly ohlížet. Hledala ještě něco jiného? Cítila ho. Taky byl blízko. Ten který smrt vždy doprovázel.

Další hrůzný pohled na kapky vyskakující vysoko nad vodní hladinu a vracející se splynout znovu v jedno, jako by jí chtěly být na moment blíže a nemohly se už dočkat.

Ledový vítr se otřel o její šíji a dech v odpovědi vydal drobné syknutí.

Pocítila, jak se celá její bělostná pokožka chvěje.

„Ještě ne.“

Oči strnuly hrůzou pokaždé, když se její chvíle o kus nemilosrdně přiblížila. Rodit se s vědomím, že zemřou. Krutý lidský život, jak si všichni říkají. Umírat s vědomím, že se znovu zrodí, jen aby mohla zase zemřít. Je to ještě možno zvát krutostí, nebo již prokletím?

Kapička vody stekla po její tváři v momentě, kdy přijala svůj osud. Za okamžik už ji budou obklopovat podobných tisíce.

Náhle, co by pro jednoho bylo jen zvukem praskající větévky, pro ni jako by se ozval rozsudek smrti a Provinilá své nejčernější myšlenky živě následovala. Vystrašena hlasitým křupnutím, že by se v ní krve nejspíš nedořezal, se prudce otočila v momentě, kdy se nejzazší okraj skály pod jejími údy začal rozpadat.

Pohled hanebných očí ve stínu stromu, vkrádající se jí až do hloubi srdce, byl posledním, co směla spatřit.

Její vlas na moment splynul s životodárnými paprsky. Věděla, že její příští nádech bude jen dalším, který již nestihne dokončit.

Pokoušejíc zachytit se v zoufalství i těch tenkých lučních výhonků, vzala několik z nich s sebou do vodních hlubin.

Zlatá

Zlaté šaty s hromadou zdobení, šité z nejdražších nití, ve kterých uprostřed vyšperkovaného, překrásného sálu klečela obviněná. Klopila zrak k podlaze, v níž zřela odrazy všeho zdejšího bohatství.

Cítila, jak jí někdo z havraních vlasů strhává ozdobu ze zlata, aby dal najevo, že takové věci už jí rozhodně nenáleží.

Nemusela nic vysvětlovat, dávno v zádech cítila ten chlad, pozoroval ji, pronásledoval. Moc dobře si byla vědoma, že už ho nesetřese. Kdykoli se objevil, přinášel sebou konec jednoho utrpení a začátek dalšího. Zvykla si žít ve strachu a očekávání, kdy se s ním znovu setká. Dokud se neobjevil, mělo smysl bojovat, pak už ale bylo pozdě a snaha se stávala zbytečnou.

Jediné pokynutí ruky, jediný nádech k výkřiku, kterého stejně nebyla schopna. Polkla jej, zahnala slzy a poddala se dvěma mužům, aby ji nešetrně zvedli. Jako by už neměla sílu na další vzpírání.

Pak se ovšem její světle hnědé oči střetly s jinými, s děsivým pohledem, jenž tak dobře znala.

Nemohla uvěřit. Stál tam celou dobu, jako jeden z těch mužů v ohavných parukách, jež ji pohrdavě sledovali. Nepoznala ho. Pokaždé se zdál tak jiný, stejně jako ona na povrchu nikdy nebyla stejnou.

Přesto tak jako on si ji vždy našel, ona ho vždy poznala podle pohledu těch očí. Nerozuměla proč. Veden snad vlastní touhou sledovat cizí utrpení ji pokaždé dokázal vyhledat? Nebo s posláním na to dohlížet?

Vláčena po sametovém koberci zářivého paláce, zmítala se najednou, jako dravec odváděný do klece. Avšak nikdo nedbal jejího povyku. V očích všech již nyní byla jen šílenou čarodějnicí na základě hloupého úsudku soudců. Nic na plat, už se nesnažila bojovat proti jejich rozhodnutí.

Moc dobře si uvědomovala, kdy a kde to skončí, protože rozsudek byl dávno vydán, avšak ne těmi lidmi, někým jiným, kdo ji odsoudil k věčnému utrpení. Musela nést to prokletí netušíc proč.

Ovšem jediná osoba, ten, jemuž patřily děsivé oči, jí možná mohla dát odpověď. Byl tu pokaždé, odjakživa, už tak dlouho, jak si jen pamatovala. Jestli tu byl od začátku, možná tu byl i před ním. Sleduje ji celé věky, nikdy nic neudělá, tváří se být postavou, jež nefiguruje v příběhu, pouze tichým divákem, přihlížejícím, bez možnosti něco zvrátit. Přesto si byla jistá, že má ve skutečnosti tu nejděsivější roli.

„Musím s ním mluvit!“ jako šílenou, opakujíc stále ta slova, ji vyvedli ven.

Těžko uvěřit vlastním očím, že celé davy se shromáždily na nádvoří v tak parném dní jen, aby viděli jednu odsouzenou. Paprsky slunce se odrážely v kosách a motykách, jimiž hrozili za hlasitého křiku, zatímco popravčí vázal oprátku.

I v té chvíli tam klidně stál, opřený ve stínu u zdi, díval se svýma proradnýma očima a pohledem se pomalu loučil.

Rudá

Utíkala jako šílená temně černými katakombami. Rudě žhnoucí plameny loučí osvětlovaly její cestu. Věděla, že už je tady, že si pro ni opět nemilosrdně jde, tentokrát v podobě nájemného zabijáka, ale neměl takovou podobu vlastně vždy?

Věděla, že je tu, pocítila na sobě jeho pohled hned u vchodu a přála si ho rychle najít. Toužila s ním promluvit, než znovu zří svůj osud. Byl jediným, kdo jí mohl dát vysvětlení. Nebo možná stejně tak netušil, proč se pokaždé sejdou?

Zakopla a jeden z jejích rudých střevíců se vyzul, neměla čas ho sbírat, cítila svého pronásledovatele. S krátkým škobrtnutím běžela dál. Oči zoufale pátraly po stěnách. Pokaždé, když nalezly nějakou odbočku, hned se jí vydala jako kdyby jí tenhle labyrint mohl pomoct oddálit nevyhnutelné.

„Kde jsi?“ vykřikla v zoufalství.

Viděla ho sem přece vcházet, v bělostné uniformě, měl světlé vlasy a onen pohled ďábla.

Ozvěna se odrážela po stěnách labyrintu, její vlastní hlas tančil kolem a doháněl děvče k šílenství. Ztracená v rudě osvícené tmě propadala zoufalství. Poslední léta se toužila pohnout konečně dál a jakmile začala věřit, že tentokrát to vyjde, její naděje stejně rychle zase vyhasla.

V tom se přímo za ní ozvaly tiché kroky. Bylo pozdě? Našla si ji smrt? Záda měla obsypaná husí kůží. Když se na domnělého nepřítele otáčela, v té chvíli jako by se už rovnou vzdávala naděje i vlastního života.

„Hledáš mě?“ poprvé na ni promluvil a ona měla i tak pocit, že ten hlas zná, že ho znala ve všech předchozích životech. Hleděla hluboko do jeho očí, tápala po odpovědi na své otázky.

„Kdo jsi? Proč musím zemřít?“ každé z jejích slov se třáslo. Měla pocit, že stojí před samotným Satanem.

„Jsem tím, kdo to může ukončit.“

Jediným krátkým krokem se dostal k ní tak blízko, že mohla ucítit dech na vlastní tváři.

„Jsem odsouzen sledovat tvoje soužení tak dlouho, dokud nepoprosíš o milost. Ani jeden z nás neví, proč tu jsme, nečekej ode mne vysvětlení a radši nám dovol na to už jednou pro vždy zapomenout,“ hluboký, temně podbarvený hlas jí nedával příliš na výběr.

Chtěla jediné. Už desítky životů potřebovala zjistit, proč se tohle děje, ale zdálo se, že ani ten mladík s prokletýma očima neví o moc víc.

„Chceš to zastavit? Pak tě musím zabít dřív než ona,“ vytáhl z kapsy dýku, protože už cítil za rohem smrt, jak natahuje pařáty. Zbraň byla pro něj připomínkou, stejně jako pro děvče ten mrazivý pocit, jež jí na konci pokaždé projížděl tělem. Nosil ji u sebe od začátku jejich trápení. Jednou byla darem od jeho děda, jindy ji zas dostal výměnou za dobrý skutek pro bohatého obchodníka, ve skutečnosti však byla v každém z těch příběhů hlavní postavou.

„Prosím…“ podvolila se zoufalství, aby se vyhnula tomu pocitu, jež už zažila snad tisíckrát. Tentokrát chtěla uniknout.

Stihla se už jen jedenkrát nadechnout, dýka se zdobenou rukojetí projela její hrudí. Vyděšeně vytřeštila oči, zatímco krev potřísnila jeho uniformu.

Neunikla jí, smrt je obklopovala. Ani ona však nebyla tím, před kým utíká. Tím byl každý nový začátek, jež po smrti následoval. Ona děsivá dáma zahalená v měkké černé rubáši ve skutečnosti znamenala vysvobození. Tělo dívky zvláčnělo a upadalo pomalu do klidu.

Bílá

„Myslíš, že je ta pověst pravdivá, mami?“ tahala nejmladší dcerka matku za límeček u šatů.

„Kdo ví, ani už netuším, kde jsem ji slyšela,“ pohladila po vlasech jeden ze svých malých pokladů.

„A proč vlastně ta dívka musela trpět?“ mračil se chlapec, sedící na stoličce, protože příběh nemohl pochopit.

„Už si jen těžko vzpomínám, ale ti dva byli trestáni za vlastní hloupost,“ odpověděla maminka a na výrazy dětí zareagovala úsměvem. Nemohla je v tom tak nechat, proto pokračovala: „Kdysi se ti dva měli tuze rádi, jenže dívka jednou udělala něco opravdu špatného a svému milému ublížila. On pak ve vzteku řekl, že jí nikdy neodpustí a přeje si, aby věčně trpěla za svou chybu. Provinilá ve své lásce upadla do zoufalství a zabila se. Jejich soužení ale viděla čarodějka. Za všechnu tu lásku a lidskou hloupost se je rozhodla uvrhnout do nekončícího trápení, dokud nepochopí, že trýzní jen sami sebe. Děvče, protože si nevážilo života, odsoudila k tomu, že každý její další život skončí předčasně. Kletba byla tím, kdo ji opravdu pronásledoval, ne snad smrt, nebo někdo jiný. Chlapci však dala trest daleko horší. Jeho přinutila stále dokola sledovat její utrpení. Vždycky ji musel znovu potkat a pak bez ní znovu dožít. Aby jim však dala možnost chybu napravit, vytvořila dýku, která mohla kletbu přeseknout. Tu však dala chlapci, aby ho dívka musela poprosit o odpuštění a on je oba utrpení zbavil. Vzala jim vzpomínky a nechala před nimi jen dlouhou cestu,“ dokončila žena vyprávění.

„To je hloupý příběh,“ odfrkl si chlapec. „Nikomu by to přece netrvalo tak dlouho, mohli si o tom promluvit napoprvé.“

„Některé věci potřebují víc času, než se zdá,“ polechtala ho ve vlasech.

„A mami, co se pak stalo s těmi dvěma? Skončilo to dobře, když si odpustili?“ ptala se nejstarší dcera, která ve svých dvanácti letech příběh vnímala mnohem hlouběji, než její sourozenci.

„To já netuším, zlatíčko, to možná nikdo neví. Říkám, je to jen pověst, kterou jsem bůh ví kdy a kde zaslechla, už si to nepamatuji,“ zakroutila hlavou na znamení, že na tohle jí odpověď opravdu dát nemůže.

V kuchyni cvakly dveře, což značilo, že vyprávění končí, protože tatínek je doma z práce. Všechny tři děti vyběhly a za hlasitého jásotu skočili kolem krku urostle vypadajícímu muži.

„Ahoj, večeři máš na stole,“ usmála se žena s pohledem do jeho divokých očí.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s