Kategorie
Fanfiction na pokračování Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Kapitola 4 – Jako bych tu nebyl

Sasukeho pohled:

„Kvůli němu mám trčet venku…“ vrčel jsem sám pro sebe cestou z parku, kde jsem strávil poslední tři hodiny. A rozhodně ne proto, že mě o to ten sobec požádal! Jen jsem se potřeboval někde v klidu učit bez jeho přítomnosti.

Vzhledem k tomu, že Itachiho vídám doma i ve škole, abych si tu postavil stan, jestli mi nemá přeskočit a neplánuju propadnout. Delší dobu se mi už ale vážně kvůli tomu ignorantovi venku tvrdnout nechtělo, bez tak mi bylo jasný, o co jde. Když jsem ráno vstával, byl zamčený u sebe v pokoji a do školy samozřejmě taky nešel. Jako bych tahle rána už neznal. Jeho holka přišla včera dost pozdě a vzhledem k tomu, jak se zase hádali, je to jasný.

Vztahy byly snad ten jedinej ohled, ve kterým byl Itachi naprosto neschopnej a nedospělej. Zamiloval se úplně bezhlavě a vždycky do takový nány. Do týhle konkrétní už třikrát po sobě. Pokaždý se pak choval jako malá ufňukaná holka a trucoval u sebe, když se to mezi nimi začalo hroutit. Nikdy jsem to nemohl pochopit, protože bylo znatelný, že chodit s většinou holek nemá žádnej smysl.

Obvykle se ztřískal hned, jak jsem zmizel do školy, protože je prostě čuně a měl pocit, že když tě někdo opustí, je to neuvěřitelně stresová situace, kterou občas nezvládneš. On to ale nezvládal nikdy! Dobře věděl, proč nechce, abych u toho byl, nedalo se na něj v takovém stavu koukat, skoro jsem ho nepoznával. Scénář byl vždycky skoro stejný. V hlavní roli Itachi, jen jeho partnerky se většinou měnily.

Ne, že by se to stávalo nějak často, ale stačilo mi to. Holky byly jeho slabina a on měl po každém rozchodu pocit, že ztratil jedinou věc, která mu pomáhala se držet na nohou, protože přece jen měl se mnou těžký život. Něco uvnitř mi napovídalo, že ta jeho fixace na holky má co dělat s tím, jak jsme přišli o rodiče. On byl ten starší, co to musel zvládnout a já se jen vezl. Měl jsem vždycky pocit, že to skvěle zvládá, ale něco to v něm nechalo…

Nicméně bylo pomalu šest, mohlo by to z něj snad už vyprchávat, takže jsem se vydal domů.

Potichu jsem vešel, všude byl děsivý klid. Chvíli jsem doufal, že už je nahoře a spí, ale bohužel má prosba nebyla vyslyšena.

Nejprve jsem se šel podívat do kuchyně. Příjemně mě překvapilo, že na chodbách visely všechny obrazy na svých místech. V kuchyni kupodivu stálo také všechno, kde mělo. Jen můj bratr nějak nebyl, kde má… Všiml jsem si snídaně, kterou jsem mu ráno připravil. Stále ještě ležela na stole, jen k ní přibyly dvě lahve od piva a byl jsem si jistý, že pár jich ještě najdu. Obával jsem se, jak vypadá druhé patro.

„Čuně,“ procedil jsem mezi zuby, jelikož ztřískat se sám doma před polednem bylo samo o sobě dost, natož takovým množstvím, jak měl ve zvyku.

Raději jsem pokračoval směrem k obývacímu pokoji.

„Itachi? Itachi, jsi tu?“ zesílil jsem hlas, ale bylo ticho. „To jsem já. Kde seš?“ nepřestával jsem mluvit, jelikož jsem měl takový nemilý pocit, aby na mě náhodou odněkud nevyskočil. Někdy býval trochu praštěný, když se napil a já znal jeho nápady.

Slyšel jsem vlastní kroky a bratr se stále neozýval. Po těle mi začínala naskakovat husí kůže. Aby se tak ten blb chtěl koupat a uklouzl ve vaně. Přemýšlel jsem, jestli je to možné, ale nahoru jsem zatím nešel. Jednak on sám míval problém ty schody vylézt a taky jsem na tu scénu nechtěl ani pomýšlet. To se určitě nemohlo stát.

Až nyní jsem začal uvažovat, co je to vlastně za papíry poházené všude po zemi. Byl jsem zvyklý, že nadělá bordel, takže mě to nejprve netrklo. Teď jsem si je ale začal prohlížet. Byly to fotky, jeho fotky, fotky rodičů, když ještě žili, fotky jeho holek a taky v neposlední řadě naše fotky.

K jedné jsem se sehnul, abych se na ni podíval. Na zadní straně byl text: Jsem na ně moc pyšná. To psala nejspíš máma.

Otočil jsem ji, Itachi tam seděl v trávě a já ležel hlavou na jeho klíně. Dost matně jsem si na to vzpomínal, mohly mi být tak čtyři.

Fotku jsem zase pustil a rázným krokem si to namířil k obýváku, kde jsem všude našel z nepochopitelných důvodů sušenky. Jestli mu nic není, zabiju ho sám…

V obýváku hned vedle gauče se válela i třetí lahev, opravdu ne od piva, a o kus dál můj drahý bratříček v příhodném stavu. Pravděpodobně když přestal ovládat nohy, prostě se tam jen tak svalil.

Ležel tam zcela nehybně na boku, pouze očima stále těkal po stěně dva metry před ním, jako by tam snad pozoroval mouchu a oči měl zarudlé zřejmě od nedostatku spánku.

„Maminko, teď bys ho měla vidět,“ zašeptal jsem směrem ke stropu.

„Itachi!“ zvýšil jsem hlas. Bohužel se zdálo, že reagovat nehodlá.

„Itachi, vstávej!“ znovu jsem křikl a došel k němu, ale ani to, že jsem se mu postavil do výhledu, ho nedonutilo se byť jen o kousíček pohnout.

Vypadalo to, že je úplně mimo a dost možná neměl daleko k otravě alkoholem. Polil mě studený pot a vztek se vytratil kdo ví kam.

„Hej! Okamžitě vstávej!“ přiklekl jsem si k němu a hned se ho pokusil násilím dostat do sedu.

Konečně přestal zírat do prázdna jako šílenec a nejspíš až teď si mě konečně všiml.

„Ahoj,“ řekl bez známky emocí.

„Nazdar!“ odpověděl jsem podrážděně, ale ke vzteku to mělo daleko.

Konečně se mu začaly vracet smysly.

„Mohl bys mi prozradit-“

„Nemoh‘,“ odpověděl rovnou, abych se zbytečně nenamáhal, jelikož myšlení mu teď očividně moc nešlo, natož vysvětlování. I když tato situace ho ani moc nepotřebovala.

„Koukej vstát, válet se můžeš i v posteli,“ napomenul jsem ho mírně.

„Nemůžu, nemám housle.“

„Co? Ty v posteli nepotřebuješ! Vstaň!“ začínal jsem znovu zuřit, když jsem se přesvědčil, že bude nejspíš relativně v pořádku. Chytil jsem ho za loket a pokusil se ho dostat na nohy, ale nešlo to. „Hergot, snaž se přece trochu!“

„Proč? Já nikam nejdu. Tady alespoň nikomu nepřekážím! Ty stejně zase za chvíli odejdeš, protože buď utíkáš nebo na mě stále křičíš,“ téměř si při tom proslovu překousl jazyk.

„Itachi, nech těch opileckejch keců a vstaň přece,“ zamračil jsem se, ale mluvil už klidně. Teď nemělo smysl mu nadávat, stejně by to nepochopil.

Jednu ruku jsem si dal v bok, aby viděl, že jsem stále naštvaný a druhou mu podal ve snaze pomoct mu konečně na nohy. Sice po ní sáhl, ale vzápětí mě strhl k sobě na zem.

„Tak přestaneš blbnout?“ vyjel jsem znovu.

„To nemá cenu, bráško,“ odpověděl mi s dětským úsměvem. Pak sáhl po pramínku mých vlasů a začal na nich zaplétat krátký copánek. Bohužel jsem věřil, že mi je spíš zauzluje.

„Dost už!“ chytil jsem mu ruce a se vším úsilím ho opřel o sebe. Ze samého rozčilení jsem úplně zapomněl na nějakou nervozitu z jeho blízkosti. Konečně se mi podařilo ho zvednout do stoje.

Bohužel, udělali jsme dva, tři kroky, než si ten ochlasta všiml lahve na zemi. Chtěl se pro ni ohnout a my oba skončili na gauči.

„Itachi!“ praštil jsem ho po zádech, aby se hezky rychle odvalil, jelikož mi drtil čelo rukou.

S velkou námahou se posadil a já taky. Podepřel jsem si hlavu a uvažoval, jestli ho nemám právě tady nechat spát. Když jsem se na něj znovu podíval, hlava mu padala na stranu, pusu měl lehce pootevřenou a strnule civěl před sebe. Na chvíli jsem upřel pohled na jeho rty.

Ty samé rty, co… Ale ne! Už je to tu zase!

Jenže teď nebyla vhodná chvíle. Vůbec se mi nelíbilo, jak Itachi vypadal. Jen co jsem na něj přestal mluvit, byl zase úplně mimo. Těžko říct, co teď vlastně vnímal on, ale já měl z toho všeho špatnej pocit. Zdál se dost mimo. Nesměl jsem ho nechat upadnout do bezvědomí.

Každý normální kluk by na mém místě asi volal záchranku. Jenže kdyby se někdo dozvěděl o tomhle, nejspíš už bych s Itachim nemohl zůstat. Možná to někdy vypadalo, že ho nenávidím, ale pořád byl jediný člověk, který byl vždycky se mnou, zažil totéž co já a jediný mi mohl občas rozumět. Navíc se o mě snažil starat celý roky, neopustil bych ho.

V našem životě nebylo moc situací, kdy jsem zrovna já hrál roli toho příčetnýho a rozumnýho. Tohle byla ale jedna z nich… Prudce jsem vstal a zamířil rovnou do kuchyně. Cestou k lince jsem zapnul vodu na kafe, i kdybych to do něj měl nalejt uchem, musí se probrat. Ještě jsem natočil do sklenice ledovou vodu a hodně rychle se vrátil. Bez jakéhokoli zaváhání jsem k němu ze strany přišel a vylil mu ji na hlavu.

Čekal jsem, že se alespoň naštve, jenže zase nic, prostě se nehnul. To bylo horší, než jsem čekal. Začínal jsem z něj být zralý na prášky. Jenže abych se ještě já zfetoval, to by tak chybělo.

Vůbec jsem netušil, co se v takových situacích má dělat. Zmocňovala se mě panika. Uvažoval jsem o krajním řešení. Co když tu blbnu s vodou a za chvíli bude pozdě? Budu je muset zavolat, přece ho nenechám umřít. Beze mě žít může, bez doktorů momentálně nejspíš ne. Přejel jsem mu rukou po vlhké tváři. Nechtěl jsem si představovat, co by se teď mohlo stát. Co když ho zavřou? Můžou ho zavřít?

„Itachi, koukej se vzpamatovat!“ klekl jsem si, chytil ho za ramena a prudce s ním zatřásl.

Znovu přestal zírat do blba a jeho oči mě zřejmě zaznamenaly.

„Požadavek přijat ke zpracování, vyčkejte prosím,“ odpověděl.

Ví vůbec, co mu říkám?! napadlo mě.

„Tůt,“ dodal ještě a zmáčkl můj nos a pak se hlasitě rozesmál.

„To snad… Itachi!“ vstal jsem a praštil sebou vedle něj na gauč. Byl zlitej jak doga a já netušil, jestli je mu všechno prostě jen natolik jedno, nebo je opravdu chvílemi mimo sebe.

Přemýšlel jsem, co mám dělat, musím ho donutit se mnou nějak komunikovat a spolupracovat.

„Jak je ti?“ zeptal jsem se v naději, že z něj dostanu popis jeho stavu – mladistvá naivita.

„Teplo a trochu na mě fouká,“ odpověděl.

Chvíli jsem mlčel, nevěděl jsem, jak zareagovat. Bylo dost možný, že je tak mimo, že už ani neví, že je mu blbě. Uvědomil jsem si, že zase nic neříkám a měl bych udržovat jeho pozornost.

„Co to teď děláš?“ zeptal jsem se, jelikož zíral před sebe jako socha.

„Koukám na televizi.“

„Je vypnutá.“

„To nevadí, pořád je to televize,“ odpověděl spokojeně.

„Fajn,“ zhluboka jsem se nadechl. Dnes asi moc spát nebudu.

„Můžeš mi uvést alespoň jeden rozumný důvod toho, proč si se zřídil? Co tě sakra tak sebralo?“ Párkrát už se opil, to lidi sem tam dělají, ale tohle?

„Rozumný ne, jen už mě tohle všechno prostě nebaví,“ ozval se ponurým tónem.

Čekal jsem, že mi odpoví kde jakou pitomost, nebo začne o holkách, ale ne tohle.

„C-co tě nebaví?“ zeptal jsem se opatrně.

„Žít takhle,“ to nemohl myslet vážně. Nechce žít tak, jak jsme už tolik let zvyklí? Proč? Mlčky jsem na něj zíral a jako by vytušil mou otázku, se na mě konečně otočil.

„Tebe by to bavilo, být pořád jen sám?“ zeptal se z ničeho nic.

Jak sám, já jsem vzduch?

„Musím se o všechno starat, ničím tě nezatěžovat, aby ses mohl v klidu učit, shánět peníze, nakupovat, uklízet a vařit… Sám.“

Nikdy mi neřekl, jak se cítí!

„Nemám nikoho, kdo by stál při mně, podpořil mě. Komu by na mně záleželo… A mít nebudu. Vždycky se po čase najde nějakej problém a… A prostě to skončí.“ Otočil se naproti mně do tureckého sedu.

Až teď jsem si všiml modřiny na jeho spánku. Jak se mu to proboha stalo? Když spadl na tu podlahu?! A pak mi nějak došlo, proč to vlastně říkal. Opravdu byl sám. Proč jsem šel dnes ráno do školy? Měl jsem zůstat s ním a dát na něj pozor, aby se mu nic nestalo, když jsem věděl, jak mu je! Proč jsem zůstal venku, když mi bylo jasné, co tady zatím dělá? Vyhnul jsem se jeho problémům a nechal je na něm, přesně jak říká. Zatímco když mám problémy já, chce mi Itachi vždycky pomoct…

„Nakonec zmizí a co potom? Chci se prostě jen občas o někoho opřít!“ stěžoval si dál.

„Co já?“ nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem, aby věděl, že i když nejsem zrovna nejvnímavější co se pocitů týče, pořád to nemění nic na tom, že mám o něj starost. Přece musel vědět, že bych ho neopustil. Zabodl jsem své oči do těch jeho. Už mě unavovalo, jak na mě naprosto zapomíná. Jasně, že jsem udělal chybu, a ne jednu, ale vědomě bych mu nikdy neublížil.

„To není totéž, Sasuke. Teď si pro mě samozřejmě to nejdražší na světě, ale tebe nemám napořád. Nemůžeš mi dát všechno.“

Celé tělo se mi roztřáslo, když mi chladnou rukou přejel po obličeji. Až teď jsem si uvědomil, že to takhle nezůstane navždy. Jsem skoro dospělej, zvládnu se už o sebe starat sám a on bude chtít brzo vlastní rodinu. V jeho jindy tak nádherných očích se teď zrcadlila bolest. Nejspíš tu byla už dávno, ale skrýval ji hluboko v srdci, protože věděl, že to je místo, kde bych já nikdy nehledal.

Přísahal bych, že kdyby v sobě neměl pomalu víc lihu než krve, tak by začal brečet. Nikdy jsem ho neviděl uronit ani slzu, ale asi právě proto jsem se toho bál. Itachi nebýval takhle zničený, všechno vždycky nesl s klidem. Netušil jsem, co mu ta děvka řekla, ale přehnala to, když ho to dostalo do takovýho stavu. Jestli ji ještě někdy potkám, náležitě jí to vrátím.

Nemohl jsem mu vysvětlit, co cítím, jelikož jsem to sám nevěděl, ale nechtěl jsem, aby se tolik trápil. Bezmyšlenkovitě jsem opřel dlaně o jeho ramena a donutil ho tak položit se na záda. Neměl sílu udržet se v sedě, ani se o to nesnažil. Podle výrazu mu nedocházelo, o co mi jde.

Toužil jsem to udělat znovu. Musel jsem! A teď byla ta nejlepší příležitost.

Zavřel jsem oči a přitiskl své rty na jeho. Začal jsem ho líbat a za okamžik už jsem se bezmyšlenkovitě pokoušel proniknout jazykem do jeho úst.

Pak mi začal polibky opětovat. Cítil jsem se ještě mnohem líp než posledně a Itachimu to zřejmě nevadilo. Užíval jsem si několik dalších okamžiků. Nechtěl jsem, aby to skončilo, ale musel jsem mu něco důležitého říct. Trochu jsem se nadzvedl, abych viděl do jeho obličeje. Přece jen se mu v očích odráželo mírné překvapení. To byla známka, že jeho mozek přece jen ještě trochu pracuje.

„Takhle už přede mnou nikdy nemluv. Nejsem snad teď s tebou? Jsem! A budu tu. Jsem možná trochu nevšímavý a někdy necitlivý, ale udělám cokoliv, jen když si o to řekneš. Teda… Nemůžeme chodit na rande… Nemůžu si tě vzít… A mít děti… Ale…“ uhnul jsem pohledem, jelikož mi došlo, že je toho vlastně docela dost, co udělat nemůžu. Trochu to znělo, že jsem byl naprosto zbytečný.

„Pochopil jsem to, bráško. Díky,“ usmál se, „vím, že mě máš rád, přestože pořád křičíš a tváříš se, že to tak není. Jenže jednou vyrosteš a pochopíš, co tím myslím.“

Kulový jsi pochopil.

Potřeboval jsem ale tohle dělat častějc! Nevěděl jsem proč, prostě to tak bylo. Byl jsem rád, že je konečně trochu při sobě a chystal jsem se dojít pro to kafe, takže jsem se zkusil zvednout.

„Mohl bys se mnou ještě chvilku zůstat, Sasu?“ chytil mě za košili. Rezignovaně jsem si položil hlavu na jeho hrudník a pokusil se nemyslet na tu bezprostřední blízkost jeho kůže.

Když mě konečně nechal, šel jsem hned do kuchyně. Místo přípravy kafe jsem se zády opřel o linku a prsty si přejel po rtech, kde jsem stále cítil ty Itachiho.

Nejen, že jsem se neudržel, ale jemu ani nedošel význam toho, co jsem udělal. Stal se mojí noční můrou, jednoduše sem na něj nemohl zapomenout a nedokázal jsem se držet dál. Sesunul jsem se na podlahu.

Po delší chvíli jsem se vrátil i se dvěma hrnky a posadil na gauč vedle bratra. Ten si zrovna hrál s nějakou kuličkou, kterou bůh ví kde sebral. Šoupnul jsem jeden hrnek před něj na konferenční stolek a sám se zatím napil.

„Já tě vůbec nechápu,“ prohodil jsem s povzdechem.

„To ani nemůžeš, Sasu, jsi ještě dítě,“ odpověděl se zakymácením, až jsem dostal strach, že sletí.

„Tak zaprvé mě takhle přestaň oslovovat. Zadruhé je mi skoro sedmnáct, tak podle toho se mnou jednej a přestaň mi opakovat, že jsem dítě,“ řekl jsem trochu nabroušeně, ale odpovědí se mi stal jen šílený smích.

„To je úroveň…“ řekl jsem si sám pro sebe. „Jak si mohl tak strašně chlastat? Koukni se na sebe!“ zakroutil jsem nevěřícně hlavou, aby pochopil, že jakožto dítě si o tom myslím svoje. Jenže po té větě jako by se Itachiho nálada prudce zlomila.

„Svírá se to. Tady. Představ si pocit, že se zblázníš, že už nemáš situaci pod kontrolou, ani vlastní sourozenec tě už neposlouchá a s přítelkyní se nedá mluvit,“ líčil dramaticky, při tom vzal mou ruku a přiložil si ji na hrudník.

„Přestaň!“ vyškubl jsem se mu, ale za okamžik jsem se na něj podíval s překvapivým soucitem. „A to na to pomáhá? Takhle moc pít?“ zeptal jsem se, jelikož sám jsem se napil jen párkrát pro zábavu a přitom jsem vždycky znal míru.

Itachi se zamyslel, jako by byl zkoušený u tabule.

„Myslim, že jo. Nevim, nic nevnímam, takže to nepoznam a teď je mi to fuk,“ tahle odpověď byla dostačující.

Bratr vzal ovladač a začal si s ním házet, přičemž mu stále jen padal na gauč.

Těžce jsem si povzdechl a vstal. „Je čas jít spát,“ oznámil jsem.

„Dobrou noc.“

„Né já! Ty půjdeš spát!“

„Půjdu? To sotva,“ uchechtl se.

Bylo jasné, že bude vážně snazší nechat ho tady, než se s ním vláčet do patra, tedy pokud z toho gauče zvládne neslítnout. Bez tak by se dokázal vyškrábat zpět, po té kávě byl celkem hyperaktivní. Takže jsem nakonec jen došel pro deku a nechal ho být.

„Hlavně lež a v noci nikam necourej,“ připomněl jsem mu ještě radši, jako starostlivý rodič. Vážně jsem o něj měl pořád ještě starost.

„A pohádka nebude?“ zaškemral Itachi jako děcko.

„To tedy nebude, ty alkoholiku,“ zamračil jsem se a zhasnul.

2 reakce na „Kapitola 4 – Jako bych tu nebyl“

Ahoj, díky moc za komentář. Mám to napsané celé, asi 25 kapitol, je to pár let stará věc. Takže určitě bude pokračování, ale musím si to po sobě přečíst a doladit pravopis. Teď se bohužel blíží státnice, tak úplně nemívám dostatek času, ale 100% sem postupně přidám i zbytek.

To se mi líbí

Napsat komentář k Varanta Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s