Kategorie
Fanfiction na pokračování Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Kapitola 3 – Příšerné myšlenky

Sasukeho pohled:

Hned, jak jsem se vrátil do pokoje, ručník jsem mrsknul na židli a ještě napůl mokrý si vlezl do postele.

Co to je? Proč mě vyvádí z míry jeho pouhá přítomnost? Zíral jsem nad sebe do prázdna a snažil se všechno si urovnat.

Je to kvůli tomu, že mě včera…? Okamžitě jsem tu myšlenku zahnal. Chtěl jsem na to co nejrychleji zapomenout. Jenže to, co jsme dělali, se mi pořád vracelo. S pohledem přilepeným na strop jsem přemýšlel, proč to mám pořád tak živě před sebou. Nervozita, kterou ve mně vyvolal v ten okamžik, už tu zůstala.

Byl jsem tak ponořený ve svých starostech, že jsem si ani nevšiml, kdy se v pokoji objevil Itachi, který mě neúnavně pronásledoval.

„Válíš se mokrý v posteli?! Vstaň!“ chytil mě za rameno a zvedl do sedu. A já si stále nemohl přestat dokola přehrávat v hlavě, co se mezi námi stalo.

Když viděl, že nereaguju, začal mi zkoumavě zírat do očí.

Kdyby se v ten pravý okamžik maličko naklonil- Ne! Dost! Tohle muselo okamžitě přestat. Nemůžu přece takovým způsobem o Itachim přemýšlet! Možná má pravdu, zřejmě mi úplně přeskočilo.

„Sasuke, tak odpověz. Co je s tebou?!“ konečně se ke mě dostal jeho hlas. Poznal jsem, že má o mě snad i trochu strach.

„Hm…“ zamručel jsem. „Je to snad moje postel, tak je to jedno, ne?“ minimálně můj tón říkal, že mně to teda jedno je. Odebral jsem se pro klid jeho duše k šatní skříni kvůli suchému oblečení.

„Žertuješ, ne?“ žasl Itachi.

Ani jsem se na něj neotočil. Vtloukal jsem si do hlavy, že šlo jen o chvilkovou slabost a teď už je na čase se vzpamatovat. Alespoň tomu jsem chtěl věřit.

O pár dní později jsem poklidně v obýváku koukal na televizi, když si bratr přisedl ke mně. Do té chvíle jsem se přesvědčoval, že už je to pryč. Jenže najednou se mi zdálo, že sedí přehnaně blízko. Skoro jsem nervozitou přestal dýchat a okamžitě se mi vykouřilo z hlavy, na co se vůbec dívám. Místo toho jsem začal očima sjíždět jeho překrásný obličej. Netrvalo dlouho, než si toho Itachi všiml.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Působil u toho vždycky tak starostlivě. Nemohl jsem popřít, že od doby, co naši umřeli, se o mě staral jako o perlu, kterou vyhrabal na dně moře. Vlastně doslova, protože ty tuny slz, co jsem tehdy vyřval, moře trochu připomínaly.

„Itachi…“ zašeptal jsem, ruce mu obtočil kolem krku a začal ho líbat.

Prudce jsem se vymrštil z postele, když začal zvonit budík, ještě stále cumlajíc polštář.

Jestli jsem šel večer spát malinko znepokojený, tak teď už jsem byl silně rozladěný. Zdá se mi o vlastním bratrovi a cucám polštář! To je nechutný! Jsem jako Naruto, když usne o hodině… Ale Sakura je holka a není jeho příbuzná! Ježkovy voči, sem horší než Naruto! Co to se mnou sakra provedl?

Zmateně jsem se dopotácel ke dveřím.

„Byl to jen sen.“

„Jaký sen?“ vyrušil mě najednou Itachiho hlas, až jsem nadskočil. Pak jsem si uvědomil, že jsem nějak sešel schody, stojím u kuchyňské linky a pořád to nahlas opakuju.

„Hnusná noční můra!“ odsekl jsem.

„Vidím, sypeš si lupínky do dřezu,“ odpověděl se smíchem, posadil se ke stolu a víc si mě nevšímal. Přesně tohle mě tak vytáčelo! Kdykoli chtěl mě dle libosti začal ignorovat, nebo naopak otravovat. A tahle moje roztržitost byla už taky nesnesytelná!

Vztekle jsem praštil pytlíkem cereálií a šel si nahoru pro tašku.

„Ty už jdeš? Mohl jsem tě přeci odvézt,“ volal na mě, když jsem se obouval.

„Raději půjdu pěšky, nechci vedle rýpala jako ty sedět i v autě.“ Sedět vedle něj dvanáct minut v autě by mě zabilo.

„Jestli se chceš hádat, máš smůlu, dobře jsem se vyspal,“ odpověděl mi jako by nic.

No aspoň někdo!

Když jsem dorazil ke škole, první, po čem jsem koukal, bylo jeho auto. Už tam samozřejmě stálo. Jen co jsem stihl dojít ke skřínkám, odněkud se vynořil Naruto.

„Zdár!“ začal energicky a vypadal, že zase něco zamýšlí. Vzhledem k tomu, co aktuálně vzešlo z jeho posledního nápadu, jsem neměl moc radost.

„Píšeme anatomii,“ zchladil jsem ho místo pozdravu, ač tentokrát jsem sám nic neuměl.

„Sakra!“ vykřikl hlasitě a praštil se do čela, načež okamžitě schytal jeden z mých nenávistných pohledů.

Na svého povedeného bratříčka jsem musel nakonec znovu narazit tak jako tak. Stál opřený o zeď jako manekýnka a o něčem zapáleně hovořil se dvěma kluky z jeho třídy. Deidaru jsem znal, párkrát u nás byl, toho druhého jsem si nepamatoval, byl samý piercing a nepůsobil moc přátelsky.

Sledoval jsem Itachiho, jak si hraje s pramínkem vlasů a cosi složitě vysvětluje. Ti dva na něm mohli oči nechat. Z takové vzdálenosti to skoro vypadalo, jako by s nimi flirtoval. Naštěstí jsem ho znal, takže jsem věděl, že něco takového není možné, přestože jeho úsměv a pohled přesvědčoval o opaku.

„Hej, na co to zíráš, Sasuke?“ ozval se najednou Naruto.

Zase! Už zase stojím kdo ví kde a pitomě čumím s myšlenkama naprosto mimo! Věděl jsem, že jestli to hezky rychle neodezní, tak bych se jednou mohl takhle vzpamatovat na psychiatrii.

Možná bych se mu mohl jít omluvit za ráno, prolétlo mi hlavou a pak jsem si už chtěl rovnou nafackovat. Já nic špatného přece nedělal! Posílil jsem své odhodlání se mu vyhýbat, než tyhle šílené nápady zase zmizí a vydal se s Narutem k učebně. Ovšem stačí se mu za každou cenu vyhnout. To bude jistě snadný, bydlím s ním. Bravo, Sasuke, to si to vymyslel.

„Tak pojď!“ tahal mě Naruto za rukáv, abychom nepřišli pozdě, protože jsem se vlekl jako na popravu.

Od kdy ho tak zajímá matika? Kousal jsem si podrážděně spodní ret.

Tentokrát už jsem ani nepospíchal domů. Představa, že tam najdu na gauči rozvaleného Itachiho a v hlavě se mi nahromadí znovu všechny ty nesmysly, mi náladu moc nezvedala. Vlastně za tohle všechno může jen a jen Naruto! Kdyby nevymyslel tu hloupost s Ino, nestával by se ze mě teď úchyl.

„Kudy to jdeš? Bydlíš přece na druhou stranu. Nejsi v poslední době nějak moc mimo?“ zajímal se ochotně blonďák.

Je to tak moc znát?

„Jdu se jen projít, nechce se mi domů,“ vysvětlil jsem.

„Pohádal jsi se s Itachim?“ vyptával se.

„Ach, tak něco,“ zavrčel jsem, jelikož právě tohle jsem rozhodně rozebírat nechtěl a raději vykročil rychle pryč.

Když mi o hodinu později došlo, že rybník obcházím už asi po osmé, napadlo mě, že bych měl jít vážně domů. Sledoval jsem, jak se slunce pomalu mění na obzoru v ohnivě rudou záři. To zase bude řečí, že jdu pozdě. Cestou jsem nechával chladný vítr, aby mi rozcuchal vlasy. Cítil jsem se trochu napjatý a unavený.

To přešlo, jakmile jsem dorazil. Nejprve jsem ucítil vůni, vůbec se mi nechtělo věřit, že brácha vaří. Obával jsem se, že to nebude moc poživatelné. Hned na to se mi zase začaly hrnout do hlavy ty zvláštní myšlenky. Rozhodl jsem se tomu ale tentokrát udělat přítrž hned od začátku. Musím si uvědomit, že mi ve skutečnosti vlastně jen jde na nervy a přidělává starosti, rozhodl jsem se a začal jsem být nepříjemný hned ode dveří.

„To bude zas blivajs,“ poznamenal jsem svým obvyklým tónem. To jsem však ještě netušil, že hned co vejdu, se mi naskytne pohled na mého úžasného bratra v zástěře. Zdál se mi prostě u té plotny momentálně ještě jednou tak přitažlivý než obvykle. Vlasy mu spadaly na záda a pobrukoval si nějakou písničku. Tajil se mi dech.

„Takhle se chodí domů?“ otočil se na mě s lehce ustaraným výrazem, ale usmíval se a já dostal pocit, že mě nejspíš zradí kolena.

Na místo jakékoliv odpovědi jsem se prostě jen sesunul ke stolu a hlavu si složil do dlaní.

„Sasuke? Je všechno v pořádku?“ Cítil jsem na sobě jeho zmatený pohled a uslyšel cvaknutí, jak vypnul sporák.

„Já už nemůžu,“ zašeptal jsem. Jak by to asi mohlo být v pořádku? Vždyť z nějakého důvodu zcela očividně vyjíždím po svém bratrovi.

„Sasu?“ Ucítil jsem, jak mě ze strany objal a přivinul k sobě, jako když jsem byl ještě dítě a rozbil si koleno. Najednou jsem se cítil mnohem líp, všechny ty myšlenky se ztrácely kdykoli se mě dotkl a zbyl tu jen příjemný hřejivý pocit.

„Ať už se děje cokoli, můžeš mi to říct, nejsi na to přece sám,“ připomněl mi jako obvykle, že je tu jen pro mě, což mě vždycky uklidnilo, ale tentokrát to pomoct nemohlo.

Ne, tohle ti opravdu říct nemůžu. To až v případě, že by na to nepomohly ani silný údery do hlavy.

„Já vím,“ odpověděl jsem a dál už nepokračoval. Jen jsem se k němu přitiskl víc čelem a obtočil ruce kolem jeho pasu.

Otázka teď byla, jak dlouho to hodlám vydržet, jelikož představa, že se tahle situace sama srovná, se začínala zdát velmi nereálnou.

Jak je možný, že jenom pohled na něj mě takhle vyvádí z míry?! Vždyť je to přece kluk!

„Lepší?“ zeptal se po chvíli, naprosto klidným tichým hlasem.

Úlevně jsem si oddychl a uvolnil sevření, jen hlavu jsem stále nechal opřenou o jeho břicho.

„Jo, jsem jen trochu přepjatej,“ odpověděl jsem jako by nic. „Hej, Itachi, co bys dělal, kdybych byl gay?“ Snažil jsem se ze všech sil, aby to vyznělo jako otázka typu: Kdybyste se ocitli na pustém ostrově…

Brácha se na moment zarazil a pak s vědomím, že jde o vtip, se rozesmál. Mně moc do smíchu nebylo a on by rozhodně taky mlčel, kdyby si uvědomoval, jak pravděpodobná ta situace je.

„Jistě by to pro tebe bylo děsivé a ponižujíci,“ snažil jsem se z něj za každou cenu vypáčit odpověď. Dokonce jsem na moment zvedl hlavu a ušklíbl se s krátkým pohledem do jeho uhlových očí, abych věděl, jak se tváří. Rychle jsem ji však zase sklopil ze strachu, že to na mně pozná.

„Upřímně, fakt, že bys byl homosexuál, by nezměnil nic na tom, že jsi stále můj milovaný mladší bráška,“ odpověděl.

Jindy bych odsekl něco jako ať není taková nechutná citlivka, ale právě v těchhle chvílích se jeho přístup naprosto hodil. Ta odpověď mě uklidnila, ale těžko říct, jaká by byla jeho reakce, kdyby to bral vážně.

Bradu jsem měl opřenou o přezku na pásku jeho kalhot. Až teď mi najednou došlo, že mám obličej pár centimetrů od jeho… Ježiši Kriste! Jako by mnou projela elektrická vlna, vyskočil jsem prudce od stolu a vyškubl se mu.

Koukal dost zmateně, takže jsem potřeboval rychle výmluvu, proč se zase chovám z Itachiho pohledu jako blázen.

„Já zapomněl… Ráno vypnout… Sprchu!“ nebyla to ta ideální výmluva. Ve skutečnosti jsem ze sebe právě vysoukal jednu z nejpitomějších věcí, co jsem kdy vymyslel. Doufal jsem, že časem to snad natrénuju a vrhl jsem se bleskově ke schodišti.

Možná si teď bude myslet, že trpím nějakým typem demence. To je asi dobře.

Itachiho pohled:

Zmizel jako vítr. Začínal jsem si dělat vážnou starost o jeho zdraví. Buď mi nadával a házel po mně věci, nebo se pro změnu tvářil jako boží umučeníčko, vrcholem toho všeho odcházel do školy brzo sám a vracel se pozdě večer.

Je možný, že má holku? Znělo to jako jediné reálné vysvětlení. Jestli ne, možná bych měl zjistit, co pořád dělá, když se vracel tak přetažený. Škola ho nikdy moc nevzrušovala a nebyl ani ten typ, kterého by šikanovali. To už spíš naopak. S Ino to ale podle všeho moc nedopadlo a zamilovanej se mi teda taky nezdál…

„Je ten problém v nějaké dívce?“ Zeptal jsem se jen tak mimochodem u pozdní večeře, předem připravený krýt se příborem, kdyby začal zuřit.

Nejprve mě otráveně přejel pohledem a pak zkřivil koutek úst.

„Tak nějak,“ odpověděl polohlasně.

Tak přece! Jeden by neřekl, že kluk jako on může mít v tomhle ohledu nějaký problémy. To abychom se my ostatní šli asi rovnou zahrabat.

„Nechceš mi říct, o co jde?“ vrhl jsem na něj důvěrný pohled.

Sasuke se na okamžik zamračil a mlčky se přehraboval v talíři, aniž by dal něco do úst. Byl vždycky hrozně roztomilý, když se snažil řešit problémy sám.

„Nevím, jak to říct,“ konečně zvedl hlavu.

„Tak nějak mě přitahuje. No a nejspíš bych měl začít tím, že mě má rozhodně ráda,“ tohle mě překvapilo, ale nechal jsem ho, aby to vysvětlil celé.

„Jenže ona se na mě dívá jinak, nebere mě prostě jako kluka… Ale spíš… No, jako kámoše nebo bráchu asi,“ vysoukal ze sebe.

Z toho jsem pochopil, že se patrně nejedná o Ino. „Možná by se dívala jinak, kdybys jí to nějak naznačil,“ navrhl jsem.

„Ne, ne, ne!“ zvedl ruce rezignovaně vedle hlavy a zakroutil jí.

„Opravdu za ní nemůžu jen tak napochodovat a všechno jí vyklopit, myslela by si, že jsem divnej,“ zaprotestoval jednoznačně.

„Možná bys jí nemusel nic říkat, ale určitě by změnila názor, kdybys jí ukázal své pocity,“ pokusil jsem se mu dodat odvahy.

„Tak to si rozhodně nemyslím. Tohle je právě ten problém. Já sám se v těch pocitech nevyznám, ale děsí mě! Nejradši bych se jich hezky rychle zbavil, ale nejde to,“ zatvářil se, jako by ho to opravdu velmi trápilo.

„A víš, co je nejhorší?“ nahnul se lehce přes stůl. „Že ji musím vídat každý den!“

„Pořád se usmívá jak sluníčko, je jedno, jak jsem protivný! Kdybych jí vyhodil věci z okna, nenaštve se na víc jak hodinku,“ líčil Sasuke situaci.

„Je ke mně přes to všechno milá a ohleduplná, ať udělám cokoli. Nemůžu se v klidu najíst, když sedí naproti mně a hraje si s vlasy! Někdy ji jen vidím a mám chuť se na ni vrhnout! Mám naprosto šílený myšlenky a nemůžu se kvůli tomu soustředit na učení,“ musel přestat a vydýchat se, když si uvědomil, že celkem křičí a stejně to k ničemu není. Alespoň však vylíčil svůj problém tak, že teď už mi byly ty změny nálad naprosto jasné.

„Proč mám pocit, že ses nám dost možná zami-“

„Ne!“ vykřikl a nalepil mi vztyčený ukazováček přímo před obličej. „Ne-vy-slo-vuj to!“ kladl důraz na každou slabiku.

„Za prvé, vůbec na ni nemyslím v tomhle smyslu, ale v úplně jiném! Navíc za to určitě můžou moje pubertální hormony! Ano! Je to jen nějaké zvrhlé pobláznění mysli a určitě to zase zmizí,“ konstatoval nakonec Sasuke, aby sám sebe uklidnil. Pak pomalu odsunul talíř s jídlem.

„Už jsi dojedl?“

„Jo, a teď když dovolíš, jdu se nahoru věnovat tomu… No né TOMU… Učení!“ položil si ruku na hlavu jako by měl migrénu a nevěděl, co mluví. Pak se odebral rychle pryč.

„Sasu?“ vylezl jsem za ním na chodbu.

Otočil se s tázavým pohledem.

„Jestli to nepřejde, třeba zjistíš, že je v tom něco víc. Měl by si se s tím pak asi pokusit něco udělat. Zamilovat se není nic hrozného,“ usmál se starší.

„Říkám ti přece, že takhle to není a hleď si svýho,“ mávl rukou a odešel.

Jakmile byl ve svém pokoji, došel k posteli, sesunul se před ni na měkký koberec a zády se lehce opřel. Kolena si přitáhl k obličeji, který si zakryl rukama tak, že jeho dlouhé prsty se mu proplétaly do vlasů a nehty se mu jemně zarývaly do kůže.

„Itachi, ty blbče… Kdybys věděl…“ zašeptal do ticha pokoje.

Za okamžik uslyšel zvonek. Když vyšel z pokoje, aby se podíval dolů ke dveřím, kdo to je, uviděl vážně hovořícího Itachiho a jeho holku. V poslední době si moc nerozuměli.

„Co sem má co lézt?“ zavrčel si pro sebe.

Nikdy neměl rád jeho přítelkyně, ať už kvůli průběhu Itachiho vztahů, které mívaly vždy podobný scénář, nebo faktu, že jeho bratra okrádaly o čas, ve kterém mohl dělat něco zajímavějšího, třeba se konečně naučit vařit.

Sasukemu se prostě zdály vztahy vždycky hrozně zbytečné a hlavně sobecké, nebyl schopen chápat, co na tom Itachi má. S hlasitým prásknutím dveří se vrátil k sobě a sedl si k notebooku.

„Uživatel Naruto okomentoval status, uživatel Naruto doporučil přátelství, žádost o povolení aplikace od uživatele Naruto…“ Četl si hlasitě všechna upozornění.

„Nenávidím tolik věcí na tomto světě,“ napsal jeden ze svých typicky pozitivně laděných statusů na Facebook a šel si konečně lehnout.

Kolem jedné v noci ho probudilo pípání telefonu.

„Jestli je to Naruto…!“ pomyslel si naštvaně a podíval se na display.

„Prosím, jdi zítra po škole ven s kamarády,“ přečetl si ve zprávě od Itachiho.

A je to tu zas! pomyslel si, ale vzápětí znova usnul.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s