V dešti

Poetický experiment z roku 2014.

Kroky, jeden vedle druhého zanechávající stopy v písku.

Cesta plná prachu a ticha, které nemůžeš slyšet.

Ticho, co slyším jenom já.

Věci, které vidíš jen ty, protože já se nedívám.

Zatím co ty vždycky koukáš všude kolem.

Vidíš všechno krom mě. Tak proč pořád jdeme spolu? Proč se zastavíš pokaždé, když zastavím já, jestli nevíš, že tu jsem.

Pokaždé, když začne pršet se ptám, proč neseš deštník tak, že se pod něj vejdu.

Mluvím a nikdy neodpovíš.

Pokládám otázky a ty je neslyšíš.

Křičím a ty se usmíváš. Neslyšíš. Tak proč tu jsem?

Proč jsem jediný člověk který zná a sleduje každý krok, co uděláš, když se můžu jen koukat?

Je mi zima, pořád prší a fouká ledový vítr. Chci domů.

A nemůžu.

Kdo jsi? Kam jdeš? Kam se dostaneš?

A proč to chci vědět?

Nebaví mě to.
Vezmu kámen, hodím a ty ho chytíš. Víš snad, kdo házel?
Víš o mě? Mám házet dál, aby ti to došlo? Chytíš je všechny? A co pak uděláš?

Chci to zkusit, ale ty se otočíš, koukáš po lidech kolem. Pochopitelně.

Uvědomuješ si, že tu jsem, ale nikdy si to nebudeš chtít přiznat. Je to pohodlnější? Překážím, tak to je?

Je tu zima a déšť neustává. Proto se tak klepu, proto tak trhaně dýchám, takhle si vysvětluješ to, že se mi třese hlas a všechny ty kapky dopadající mi k nohám. Protože já nikdy nepláču, nikdy nemám strach, nic mi nikdy nevadí, neexistuju.
Tak radši zůstaň stát zády a dál se rozhlížej, protože přestalo pršet a možná prostě běž, protože mě nebaví sledovat tvá záda.

Vážně jsem takový? Ten, kdo se se vším snadno vyrovnává a přehlíží chování lidí kolem. Nebo se prostě bojíš si přiznat, že si to všechno uvědomuju?

Nikdy mi nikdo nevysvětlil, proč tudy jdu nebo co tu děláš ty.

Nikdy tu asi skutečně nebudu.

Takže proč stojíš a čekáš pokaždé, když zastavím? Když už nemůžu.

Proč se pak otáčíš zády, kdykoli na tebe promluvím.

Proč když padám, náhodou mě chytíš a pak neodpovídáš na moje otázky, protože tu přece nejsem.

Proč vidíš, jen to, co chceš?

Nesnáším tě!

Můžeš přestat?!

Proč to nejde někdy jednoduše?!
Nezasloužím si být vidět?!
Rozumíš tomu co říkám, proto jdeš pryč?
Zase.

Tak jaký má smysl snažit se dál?

Chci konečně odejít. Otočit se. Zmizet…

Rozběhnu se po cestě plné kaluží s nevinným úsměvem. Přece víš, že máme jen jeden deštník a je to ještě hodně daleko. Je jasné, proč tě nechávám ho nést…