Kategorie
Fanfiction na pokračování Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Kapitola 2 – Čelit realitě

Sasukeho pohled:

Šel jsem tu bloncku vyzvednout k ní domů a pořád si opakoval, že vlastně vůbec nechápu, proč se holkám musí nosit kytky. Itachi mi na ně vnutil peníze a s kyticí karafiátů na mě lidi zírali jako na pitomce.

Právě jsem se chystal zaklepat, když se dveře rozlétly a ona mi skočila kolem krku. Proč mi taky nedošlo, že už mě samozřejmě dávno nedočkavě vyhlíží.

„Můžeme jít?“ zeptala se nadšeně, zatímco šátrala po klíčích. Vteřinu na to mě chytila kolem ruky a táhla s sebou na ulici. Tvářil jsem se stejně otráveně jako vždycky a brzdil její tempo. Nedalo se přehlédnout, jak se na dnešek vymódila. Měla úzké džíny, bílofialové tílko a fialové lodičky. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli se Sakurou náhodou nesoutěží, kdo z nich se obleče šílenějším způsobem, protože její nejlepší kámoška nosila výhradně křiklavě růžovou a to i na hlavě. Jejich vkus jsem nikdy nechápal a v zájmu vlastního duševního zdraví taky doufal, že ani nepochopím. Snad jediná normální holka v okolí sta kilometrů byla Hinata od nás ze třídy. Nikdy nenosila obří výstřihy, spíš volnou chlapeckou mikinu a tenisky. Což vypadalo rozhodně líp než jehly, na kterých se zrova Ino potácela po chodníku. Taky každý den nekreslila po obličeji jako tenhle úkaz přede mnou.

„Kam že mě to vlastně vlečeš? Chceš třeba někam na večeři?“ zeptal jsem se trochu nevhodným způsobem, ale neměl jsem náladu něco předstírat. Jestli není tupá, stejně to pochopí. Jde tu jen o to, aby se Sakura dozvěděla, že jsme spolu byli na rande.

Celá nadšená se na mě otočila a začala pištět: „Takže mě někam zveš?“

Spletl jsem se, je úplně tupá.

Zvláštní, kdykoli ji mám před sebou, nemůžu si vzpomenout, čím mě to ta Sakura vlastě tak děsně štve.

„Hm,“ zavrčel jsem a přikývl se značnou neochotou. Evidentně jí můj přístup vůbec nevadil. Dost možná si myslela, že je to nějaká póza, abych vypadal nedostupný, ale mě celá ta záležitost jen rozčilovala. Ino to ale zřejmě vůbec nekazilo plány. Pokynula rukou, ať počkám a chvilku vyťukávala číslo.

„Kde jste?“ zeptala se, když jí to dotyčný zvedl. „Uhm. Dobře… Jasně!“ Po chvíli s úsměvem zavěsila.

Čekal jsem, co z ní vypadne. Obával jsem se, že tuším, s kým mluvila a potvrzovat jsem si to raději nechtěl. Dnešní schůzka se mi zamlouvala čím dál míň. Ta holka je schopná uspořádat třídní sraz, aby se mohla se mnou projít kolem okna, kde se bude konat.

„Cukrárna bude v pohodě,“ řekla spokojeně a znovu se dala do pochodu, se mnou v těsném závěsu, bohužel. Nevečeřel jsem a sladké jsem úplně nesnášel, ale žádný z těch faktů ji pravděpodobně nezajímal. Já ji jen musím pozvat a zaplatit to, od toho jsem přišel. Upřímně bych Narutovi nepřál, aby tenhle nápad ztroskotal a Sakura na mě zůstala přilepená jak houba na skle, protože bych ho pak osobně uškrtil.

Tajně jsem doufal, že Ino bude muset brzo domů. Mě Itachi velkoryse dovolil vrátit se do jedenácti, ale to nemusela vědět. Zajímavé, že když jdu na koncert, tak tolik shovívavý není.

Když jsme vešli do cukrárny, první co mě praštilo do očí, byly růžové vlasy u jednoho ze stolů a hlasité povykování. Hned mi došlo, která bije. Ve chvíli, kdy na nás začal ten pitomeček mávat, mi to sepnulo, že jsou domluvení. Takže jak to provedl? Ino namluvil, že si zahraje na dohazovačku, když mě sem pak dotáhne a mně navykládal, že se zbavím Sakury, když půjdu s její kamarádkou na rande? Škoda, že svůj potenciál nepoužívá takhle i při testech.

Hezky vymyšlené, opravdu bravo, Naruto. Asi tě nakopnu.

V Sakuře by se nejspíš krve nedořezal, když nás uviděla. Až mi jí bylo trochu líto.

„Takže už spolu chodíte?“ rýpl si Naruto s úsměvem, zatímco dívka vedle něj dál strnule zírala.

„Sklapni, Uzumaki,“ usadil jsem ho a odsunul své partnerce židli. To tak, to bylo to poslední, co jsem potřeboval, abych s ní musel začít chodit. Stačilo mi tohle pitomý rande. To poslední, co dnešku chybělo, byla Sakura, která každou chvíli začne brečet a nebyli jsme tomu daleko.

„Posloucháš?“ zaznamenal jsem najednou hlas blondýny.

„Jasně, ale teď mi pověz, co si dáš,“ přemohl jsem se a nasadil svůj neodolatelný výraz, abych tomu dodal na důvěryhodnosti. Ti dva na nás totiž zírali jako v kině.

„Nevím, držím dietu, víš?“ ošila se a pak se začala přehrabovat v nabídce zákusků.

Neměla lézt do cukrárny, když chce držet dietu.

Další věc, která mě na těchhle holkách tak štvala. Pořád vymýšlely něco komplikovaného. Nakonec si vybrala nějaký jahodový zákusek s odporně vypadajícím želé. Já si dal jen kafe, které jsem ani nevypil, jelikož ho taky nemám rád. Proto na tahle místa sám od sebe nechodím.

Po dvou hodinách poslouchání kdejakých drbů, pomluv spolužaček, stěžování si na krutost rodičů a občasných poznámek, jak mě právě v tom či onom obdivuje, jsem už musel na vzduch.

Jestli se s tímhle někdo ožení, tak mu přeju hodně štěstí. Já se nejspíš nikdy nezamiluju, pochybuju, že bych nějakou dokázal mít tak rád, abych s ní strávil víc jak hodinu denně. Jediný, co mi tohle rande zatím přinášelo, byla silná bolest hlavy.

Nakonec jsme se šli projít do parku, ale Ino stále něco blekotala o kabelkách, kytkách, hudbě, tanci… Prostě ne a ne přestat. Nikdy mi nedocházelo, jak moc toho namluví. Zcela neskrývaně jsem dával najevo, jak mě to, co říká, vůbec nezajímá, ale ani to jí nebránilo pokračovat. Myslím, že jsem v našem rozhovoru splňoval asi stejnou úlohu, jako telefonní sluchátko. Jednoduše jsem jí měl plné zuby a chtěl jsem domů. Zastavil jsem a hodil na ni svůj typicky chladný pohled.

„Budu muset jít, jinak mě Itachi zase seřve, že jdu pozdě,“ zalhal jsem. Bylo totiž sotva sedm.

Udělala mlčky krok blíž a s tajuplným výrazem se mě chytila kolem krku. Bylo mi hned jasné, o co jí jde.

Na jednu stranu jsem měl chuť ji nevrle odstrčit. Na druhou stranu to mohl být jediný pozitivní zážitek dnešního večera. Líbání se mi zatím celkem líbilo. Naklonil jsem se a jemně se dotkl jejích rtů. Asi ještě nikdy jsem nic nedělal s takovou pečlivostí a citem. Nějakou chvíli jsem se jemně otíral o její růžové polštářky a nemohl jsem říct, že by se nesnažila, ale s Itachim to bylo o dost příjemnější. Jeho polibky byly daleko hlubší a procítěnější.

Proboha, o čem to přemýšlím?! To je divný a zvrácený. Kriste!

Když se ode mě odlepila, vypadala spokojeně. Zato já z toho nijak zvláštní náladu neměl.

„Takže už půjdu,“ řekl jsem pohotově a snažil se nedat znát své rozladění.

„Zavoláš? Budeme spolu teda chodit?“ No jasný, musela se hned zeptat. Neměl jsem ani trochu chuť to řešit, ale někdo musí utnout všechny její naděje.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekl jsem ještě celkem zdvořile.

„P-proč?“ vykulila oči. Ona snad fakt čekala, že to beru vážně. Ještě jedno rande a chtěla by se vdávat.

Protože i muj brácha líbá líp a lezeš mi na nervy víc než Sakura.

To jsem samozřejmě říct nemohl.

„Promiň, nic to pro mě neznamenalo,“ odpověděl jsem. Pokud si navíc nevšimla, jak mě celý den štvala, je vážně zpomalená. Teď se už nedivím, že Itachimu vztahy nikdy nevydrží, jestli jsou všechny holky tak ukecaný a otravný. I když bych možná věřil, že v jeho případě spíš irituje on ty ženské.

Itachiho pohled:

Jen co Sasuke přišel domů, hlasitě práskl dveřmi, ostatně jako obvykle. Proč jen jsem čekal, že dnes to bude jiné?

„Večeře je na stole,“ zavolal jsem na něj a vykoukl na chodbu.

„Nebudu jíst.“ Naprosto se na mě vykašlal, zjevně mu moje péče není dost dobrá. Navíc se vrátil celkem brzo, tak asi rande nebylo příliš úspěšné. Musím uznat, že to by měl asi zkaženou náladu každý.

„Sasuke, musíš jíst,“ namítl jsem, jelikož jak ho znám, dnes ještě nejedl určitě vůbec nic.

„Nejsi máma, tak si na ni nehraj,“ zavrčel na mě velmi nepěkným způsobem, zatímco si zouval boty. Možná už tak neurotický zůstane trvale.

„Nejsem, ale jsem člověk, co za tebe nese zodpovědnost,“ objasnil jsem mu situaci.

„Vařil si ty, takže jíst nebudu, nechci umřít,“ trval si na svém.

„Proč se stále snažíš se mnou hádat?“ Začínal jsem toho mít dost. Komunikace mezi námi byla v posledních dnech víc než smutná a byl jsem si skoro jistý, že mu k tomu nedávám žádný důvod.

„Protože mě prostě rozčiluješ den ode dne víc,“ odsekl. Choval se jako malé dítě se vším všudy.

„Předpokládám, že jak to dopadlo s tou holkou se ptát nemusím,“ povzdechl jsem si a rovnou se otočil, abych si tedy zalezl zpět do kuchyně.

„Špatně a je to tvoje chyba,“ objasnil mi hned situaci.

„Prosím? Moje chyba? Vysvětlil bys mi jako, co jsem zase udělal?“ Zastavil jsem se s pozvednutým obočím a žádal vysvětlení, jelikož mě vážně přestávalo bavit, jak na mě v jednom kuse bezdůvodně hází vše, co mu dělá problém.

„Kašli na to,“ odsekl a místo prostého „s dovolením“ mě skoro porazil ve dveřích. Nakonec přece jen zamířil do kuchyně.

„Sasuke? Jak se to chováš?“ mírně jsem zpřísnil tón. Nechtěl jsem na něj být zlý, mám ho rád a vím, že má taky právo mít svoje stresové chvilky, ale nemusí si přece všechno vybíjet na mně.

„Dej mi pokoj,“ zavrčel, protože o můj soucit a pomoc evidentně nestál. Zůstal jsem zticha, na tohle už se asi nedalo nic říct. Sice jsem už jedl, ale i tak jsem se šel posadil naproti němu. Chybělo mi, že už spolu moc často nevečeříme, v poslední době se až moc často zavíral k sobě.

Doufal jsem, že když se zeptám na školu, což byla má povinnost, zareaguje nějak méně agresivně.

„Takže, blíží se čtvrtletí, jak ti to jde s učením?“ zeptal jsem se a modlil se, ať mi nehodí do obličeje knedlík.

„Poradím si,“ odpověděl velmi nepříjemným temně podbarveným hlasem. „Kdes koupil tu svíčkovou? Ty knedlíky jsou úplně vysušený.“ To, že jsem vyhodil obal a jídlo ohřál ho zjevně neošálilo.

„Kdyby ti ve škole něco nešlo, stačí říct,“ chtěl jsem mu připomenout, že jsem tu pro něj, samozřejmě nejen co se školy týče. Možná jsem mu svojí pomoc vnucoval až příliš, ale trpěl jsem neustálým pocitem, že ji nikdy nevyužije. Od doby, co naši umřeli, se Sasuke snažil být přehnaně samostatný.

„Stačí říct? Dobře, napíšeš mi tahák?“ zvedl jedno obočí. Absolutně mě nebral vážně.

„Ne, dám ti domácí vězení a budu tě učit,“ odpověděl jsem s podobnou nadsázkou a následně raději vstal, abych ho už víc nedráždil. „Nezapomeň umýt nádobí,“ vzpomněl jsem si ještě.

„Hergot, Itachi! Musíš mě fakt pořád komandovat?!“

„Jen jsem tě požádal, abys umyl nádobí. Tak přestaň řvát,“ napomenul jsem ho. „Takhle si řvi u sebe a vylez zase, až se uklidníš,“ mluvil jsem klidně, ale nekompromisně. Byl bych stokrát raději, kdyby se umoudřil, na nějaké diktátorství jsem nikdy nebyl.

„Co bys taky řekl, že mám v úmyslu?!“ vyštěkl po mně a už vstával, že si tam odnese i talíř.

„Nejdřív se najíš slušně u stolu a pak půjdeš,“ oznámil jsem mu, protože to zjevně velmi špatně pochopil.

„Fajn! Stejně se to nedá jíst!“ řízl večeří o stůl, nechal ji tam a zmizel mi z očí.

Odjakživa byl poněkud odtažitý a uzavřený, ale přesto jsme spolu vždycky vycházeli. Vlastně bych řekl, že jsem byl jediný, komu důvěřoval a dokázal se otevřít. Časy se zjevně mění. Nepamatuju se, že já bych v šestnácti takhle vyváděl.

Sasukeho pohled:

Seděl jsem zavřený ve svém pokoji a pokoušel se soustředit na školu.

Zpropadený Itachi. Nejdřív mi nařídí, že musím jíst, když se mu snažím vyhovět, pro změnu mě vyhodí. Ať jde do háje! Měl by si napřed rozmyslet, co chce. Copak sem hadr na holi? Rozhodně jsem si tak teď připadal. Mohl by mě přestat otravovat hned, co překročím domovní práh. Nebylo na škodu, kdyby si dal občas pohov.

„Hloupá anatomie!“ vykřikl jsem a praštil učebnicí o stůl. Měl jsem se na to podívat hned v pátek! Celý víkend jsem strávil u televize, nebo čtením Narutových spamů. Zítra píšem a mně to neleze do hlavy. Jak si to mám asi všechno pamatovat? Musí se každá kost a sval jmenovat? Proč je jednoduše nečíslovali?!

Pohrával jsem si se zoufalou myšlenkou, opravdu za Itachim jít. Možná jsem to vážně malinko přehnal, jenže mě hrozně rozčiluje cokoliv řekne nebo udělá. Navíc si neumí ničeho vážit a chce po mně pořád víc. Žehlení rozhodně není „běžná domácí práce“ jak řekl. Jestli jsem podrážděný, je to jeho vina.

„Itachi!“ křikl jsem ze schodiště, aby to bylo slyšet i přes zavřené dveře. Za chvíli se v dolním patře ozvaly klidné kroky. Ubylo by ho, kdyby si pospíšil.

„Volal jsi, Sasu?“ nahlédl za chvíli do mého pokoje s nelichotivým oslovením. Zjevně už nebyl naštvaný za večeři ani za včerejšek. On se prostě neumí zlobit.

„Jak ti jde biologie? Mám s ní trochu problém,“ zeptal jsem se rovnou.

Vklouzl dovnitř, zavřel dveře a mlčky přišel až ke mně. Pak se mi naklonil přes rameno, aby si prohlédl co bereme. Netrpělivě jsem čekal.

„Vždyť to je to nejjednodušší. Tahák jsi ty sám,“ řekl stále nakloněný, až jsem cítil jeho teplý dech na svém krku. Projela mnou podivná vlna vibrací.

„Zatím dělat tu horní polovinu?“ dovtípil se z otevřených stránek. „Koukej, začni tady u klíční kosti…“ pomalu po ní přejel dvěma prsty a já měl najednou v břiše motýly. Tak divný pocit jsem nezažil snad od osmi, co jsme byli na horské dráze.

Polekaně jsem se prudce vymrštil ze židle a otočil k němu čelem.

„Co to děláš?!“ vyjekl jsem a raději o dva kroky ustoupil.

„Vysvětluju ti anatomii?“ zakroutil hlavou, nakrčil obočí a podíval se na mě tázavým, nedůvěřivým pohledem.

Snažil jsem se rychle uklidnit. Nemohl chápat, co mi vadí. Ani já jsem tomu nerozuměl.

„Dobře. Jasně. Promiň…“ zadrmolil jsem. „Tak to dělej z druhého konce pokoje.“

Itachi sledoval, jak prstem ukazuju někam ke své šatní skříni a vlastně by mi nevadilo, kdyby si zalezl přímo do ní. Jeho pohled napovídal, že doufá, že je to nějaký hloupý vtip.

„Cože?“ zatřásl nevěřícně hlavou.

„Prostě to tak udělej!“ rozhodil jsem rukama. Nemám povinnost mu nic vysvětlovat.

„Sasuke, co meleš? Zavolal si mě sem, jen aby sis zase vymýšlel kraviny a hledat důvod se hádat?!“ Bratr už vypadal značně rozhořčený. Posadil se na postel vedle mého psacího stolu a rukou mi pokynul, ať si kecnu zpátky na židli.

Bez vysvětlování jsem vyběhl z pokoje a zamířil rovnou do koupelny. Žaludek se mi tlačil až do krku a srdce mi bilo jako splašené. Představa, že se ke přiblíží znovu, mě úplně vystresovala. Možná jsem posledních pár dnů nebyl ve své kůži, kvůli těm věčným problémům, do kterých mě Naruto zatahoval, ale tohle bylo jiný.

Musel jsem se okamžitě jakkoli uklidnit. Nezáleželo na tom, že stojím mimo sprchový kout, pustil jsem si do obličeje ledovou vodu.

Co to se mnou sakra je?

Chlad rozlévající se mi po obličeji jakoby začal všechny ty myšlenky uspávat. Avšak neulevilo se mi nadlouho.

„Mohl bys mi laskavě vysvětlit…“ zmerčil jsem za sebou Itachiho. V té rychlosti jsem ani nezamkl.

Itachiho pohled:

Jelikož z pokoje vystřelil jako namydlený blesk, šel jsem okamžitě za ním. Jakmile jsem ale vstoupil do koupelny, naskytl se mi zcela unikátní pohled na mého bratra, jak vytápí dům.

„…co to s tebou sakra je?“ dokončil jsem myšlenku.

Odpovědí mi ale bylo jen krátké: „Vypadni!“

„Tak to už jsi prostě přehnal!“ vytrhl jsem mu hadici od sprchy a vrátil ji, kam patří. Nebylo mi sice jasné, proč ten pomatený blbeček stojí uprostřed koupelny oblečený a lije na sebe ledovou vodu, ale považoval, za další z nekonečné řady jeho provokací. Následně jsem po něm hodil ručník.

„Nejsem si jistý, jestli to děláš schválně, abys mě naštval, nebo ses prostě zbláznil, ale koukej se rychle vzpamatovat.“

Neodpověděl. Jen se pomalu odšoural pryč a za ním se táhla cestička vody.

Snažil jsem se mu pomoct, udělal bych pro něj cokoliv, protože je jediný, kdo mi zůstal, jenže on mě pořád jen trápil, jako bych neměl svých starostí dost.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s