Kapitola 1 – Podivné chování

Itachiho pohled:

„Ksakru, proč to maso chutná jako žula?!“ rozčiloval jsem se, protože jako většina toho, co jsem se pokusil narychlo připravit se nedalo jíst. Už nějakou dobu jsem zoufale okupoval kuchyni a snažil se přichystat oběd.

Jestli si na tom vylámu zuby, bude to Sasukeho chyba. Slíbil, že uvaří, abych nemusel nic narychlo splácat.

Zamířil jsem s talířem k televizi, když v tom mi něco podjelo pod nohama a sekl jsem sebou hezky na zem.

„Au! Skateboard? To mi snad ten hajzlík dělá schválně. Co má co dělat skateboard v obýváku?“ zanadával jsem si znovu sám pro sebe a sklesle se podíval na jídlo na koberci. „Ale co, stejně by se to nedalo jíst…“

Jen co jsem stihl uklidit tu spoušť, ozvaly se v zámku klíče. Už jen to chrastění znělo neuvěřitelně podrážděně, jako by můj bratr nemohl trefit zámek.

„Ahoj, Sasuke,“ začal jsem přívětivě.

„Nenávidím odpoledky,“ dostalo se mi vražedného výrazu namísto pozdravu. Můj milovaný mladší sourozenec zamířil hned po schodech nahoru, jako bych ho snad ani nezajímal.

„Počkej, Sasu! Kam jako jdeš? Večeři vaříš ty, za to, že ses včera na všechno vykašlal,“ křikl jsem za ním.

„Vařím já, protože jinak bysme umřeli hlady,“ opravil mě jízlivě a bez odpovědi na mou otázku zmizel. Bod pro něj, v kuchyni mi to moc nešlo. Jenže v posledních dnech byl ještě dvakrát nesnesitelnější než obvykle. Až dolů jsem slyšel, jak praštil dveřmi a to zdaleka nebylo na jeho chování to nejhorší.

Před pár dny jsem ho požádal, aby uklidil dům s podmínkou, že dokud to nebude, nikam nepůjde. Vstal v pět ráno a začal mi luxovat v ložnici. Včera se mi zase zdálo, že má skvělou náladu, sám od sebe a bez napomínání šel dělat oběd. Jenže když jsem mu řekl, že to ještě neosolil, vztekle hodil do hrnce celou slánku, prohlásil, že ho všichni jen neustále komandují a se sprškou nadávek zmizel do svého pokoje. Prostě puberťák a s těmi to člověk nemá nikdy lehké. Nechápu, proč je stále tak podrážděný, nic jsem mu neudělal, tak by mohl nechat těch hysterických projevů.

Sasukeho pohled:

Kašlu na všechno! Řeknu Ino, ať jde otravovat někoho jinýho. Kdo se jich prosil?

Vztekle jsem hodil batoh na postel a praštil sebou vedle něj. Sáhl jsem poslepu na stůl pro učebnici chemie a sluchátka. Čas se krátil a já pořád netušil, jak se s tím vypořádat.

Jak jsem vůbec mohl souhlasit? Je otravná, uječená a zrovna já ji budu mít celej večer na krku. Narutova chyba! Zbiju ho do bezvědomí. Když říkal, že mě zbaví Sakury, měl rovnou vysvětlit, co mě to bude stát. Měl jsem neuvěřitelnou chuť toho kluka jednoduše rozkouskovat a hodit do nejbližšího kontejneru.

Zaposlouchal jsem se do hudby a pokusil se věnovat učení. Za chvíli budu mít zase za zadkem Itachiho, jen co přijdu domů, mám ho za sebou jako hlídacího psa. Navíc i jako ten pes čeká, až mu půjdu uvařit nebo budu mít chuť vyslechnout si ty jeho řeči, někdy bych měl vyzkoušet, jestli umí prosit a slintat.

Itachiho pohled:

Mohl jsem klepat, jak jsem chtěl, on stejně neotevřel, ale tohle tedy ne! Musím si s ním v klidu promluvit. Volala učitelka, že se uprostřed vyučování sebral a odešel. To už je moc i na něj, přece si nemůže stále dělat, co chce. Jako by nevěděl, do jaké mě staví situace. Že chodí do prvního ročníku a já do posledního učitelům dává skvělou příležitost stavět mě na chodbě a oznamovat mi, co zase provedl. Ať si tyhle vylomeniny nechá, až bude plnoletý.

Jen co jsem otevřel dveře, prolétla mi kolem hlavy učebnice.

„To si ze mě snad už děláš legraci?!“ vyletěl jsem.

Sundal si sluchátka, která vysvětlovala, proč ignoroval moje klepání a pak začal vyvádět.

„Vypadni!“ zvýšil hlas.

„Ani mě nehne, Sasuke, musíme si promluvit. Volali ze školy-“

„Řekl jsem vypadni! Nebudu o tom mluvit!“ Zařval na mě znovu celkem nepříčetně. Tahle stvůra, že je můj dospívající bratr? Kam zmizelo to roztomilé dítě, které se mnou chtělo trávit každou minutu?

„Nepřeháníš už to trochu?!“ zvýšil jsem taky na toho agresora hlas. Normálně jsem byl velmi klidný člověk, často jsem nekřičel a přehnaně jsem ho netrestal, ale on toho také uměl patřičně zneužít.

„Nerozumíš? Teď s tebou nechci mluvit!“ zacpal si vzdorovitě uši a přetáhl přes hlavu deku.

Vážně je mu skoro šestnáct? Momentálně se chová na pět. Jaký normální kluk tohle udělá?

„Vypadni!“ ozvalo se znovu tlumeně.

„Fajn, jak myslíš, promluvíme si u večeře,“ otočil jsem se na patě a doufal, že dostane brzo hlad. Byl jsem mírně šokovaný tím, jak vyvádí, ale předpokládal jsem, že pro to snad má nějaký důvod. Rád bych, aby mi to brzo vysvětlil. Takhle se snad nemohl chovat pro nic za nic.

Sasukeho pohled:

O dvě hodiny později jsem se skutečně pokoušel připravit pro nás večeři.

Co mám dělat? Co mám teď sakra… Né! Sypu tam pepř! Musim něco vymyslet. Třeba mi pomůže něco z internetu. Jo, hned po večeři udělám průzkum…

Věděl jsem, že jestli něco nenajdu tam, jsem v hajzlu. Pořád tu zbývala možnost, že do zítřka si zlámu obě nohy a uvrhnu se do kómatu.

„Sasuke, proč mícháš tou vařečkou limonádu?“ ozvalo se najednou za mnou. Bratr mi civěl přes rameno a sledoval, co dělám.

Jo, dobře, místo omáčky tady míchám sklenku s limonádou a čumím do kredence. Musí mi hned dávat najevo, že jsem blbec?!

„Tak si to udělej sám!“ vrazil jsem mu vztekle vařečku, odstrčil ho a zamířil pryč z kuchyně.

„Hned se vrať!“ slyšel jsem za sebou, ale žádná reakce z mé strany se tentokrát nekonala. Vážně jsem měl všeho plný kecky a on to nevylepšoval.

Ať už to zní jakkoliv, v těchhle situacích jsem rád, že jde o něj a ne o rodiče. Itachi se nikdy nevydrží dlouho zlobit, ani mě většinou moc netrestá. Spíš mě nechá na pokoji, než mám zase chuť s ním mluvit. Nějaké výhody ten život s ním přece jen měl.

Teď jsem měl ale jiný trable. Blbeček Naruto zavinil, že kvůli němu musím vzít zítra odpoledne tu pitomou husu ven. Ona tomu bude říkat rande a možná s ní budu muset chvíli i chodit.

Ne, to neudělám!

Všechno má svoje meze i způsoby mýho kámoše, jak sbalit Sakuru.

Sedl jsem si k notebooku a začal hledat řešení největšího zítřejšího problému.

Itachiho pohled:

„Tak takhle to tedy nepůjde! Co si vlastně myslí?“ vypnul jsem plotnu a než vychladne, šel jsem za ním. S každým schodem jsem toho měl víc a víc na jazyku.

Za okamžik už jsem nahlédl dovnitř pootevřenými dveřmi. Seděl ke mně zády u notebooku, tradičně se hrbil a zase už měl na hlavě ta zpropadená sluchátka. Jakou já měl někdy chuť, vyhodit je ven z okna.

„Sasuke?“ zkusil jsem to polohlasně, ale bylo jasné, že nezareaguje. Udělal jsem několik kroků do strany, zda-li si mě všimne periferním viděním, ale byl tak nalepený na monitoru, že to bylo celkem nemožné.

Jediné, co jsem tím získal, byl pohled na mého bratra nalepeného na obrazovce a podivně olizujícího nenakouslé rajče. Začal jsem si dělat starost o jeho duševní zdraví. Zřejmě si prohlížel něco, co ho zaujalo natolik, až zapomněl jíst.

Vrátil jsem se ke dveřím a trochu s nimi bouchl, aby si konečně uvědomil, že jsem vešel. Bohužel ani to nepomohlo. Rozhodl jsem se k němu potichu zezadu přiblížit, abych zjistil, co to vlastně čte. Že to nechci vědět, mi došlo za okamžik, kdy jsem zpozoroval na jeho obrazovce nahoře dvě líbající se děvčata. Zvláštní, myslel jsem, že zrovna jeho holky absolutně nezajímají. Nikdy jsem od něj ani neslyšel, že by se mu nějaká líbila. Naklonil jsem se mu přes rameno a odkašlal si.

„Ta sluchátka tě zničí!“ vykřikl jsem pak natolik hlasitě, až málem spadl na zem.

Vylekaně nadskočil, prudce práskl notebookem, abych nic neviděl a upustil rajče. Pousmál jsem se. Pořádně jsem ho vyděsil.

„Vypadni, slídile!“ otočil se na mě vztekle hned, jak se trochu vzpamatoval.

„To sotva. Konečně mi už vysvětlíš své chování,“ nařídil jsem. Mělo to znít tak přísně, jak jsem to jen svedl.

„Nic ti vysvětlovat nebudu!“ odsekl a chtěl mi zase zdrhnout, ale chytil jsem ho hned za zápěstí a strčil na postel.

„Nikam!“ zamračil jsem se.

„Co bych ti měl vysvětlovat?“ začal dělat, jako že neví a uraženě se posadil.

„V posledních dnech se chováš, odpusť mi ten výraz, jako magor,“ objasnil jsem mu situaci, probodl ho pohledem a posadil se vedle něj. „Nechceš mi říct, co se teda děje?“ zeptal jsem se, aby pochopil, že mu chci pomoct.

„Vůbec nic, jen tě nemůžu vystát,“ odmlouval znovu.

„Fajn, to mi zní, bratříčku, jako že jsi pěkný spratek, k tomu jsem tě určitě nevychovával,“ upřel jsem na něj významný pohled, který říkal, že takhle to dál nepůjde. „Dobře teda, chci ti pomoct, tak mi vysvětli, co ti tak hrozně vadí. Chovám se jako vždycky, ne?“

Chvíli mlčel, naštvaně mě mapoval temnýma očima a pak si odfrkl: „Fajn, tebe se to ve skutečnosti netýká.“

„Řekl bych, že ano, v jednom kuse na mě jen ječíš. Ale když se mě to netýká, můžeš mi říct, s čím máš problém, ne?“

Sasuke si založil ruce na prsou a podíval se ke dveřím. „Budeš se mi smát,“ procedil mezi zuby.

„Vysvětluj a nezdržuj,“ pokusil jsem se se smíchem odlehčit situaci.

„Mám zítra něco jako schůzku s Ino – jednou spolužačkou,“ začal a překvapil mě, přece jen jde nakonec o holku. „No a jelikož je to něco jako schůzka… teda, taková, že se tam jako lidi obvykle líbaj…“ konec věty skoro spolkl.

„A to ti vadí?“ nerozuměl jsem úplně, o co mu jde. Doposud jsem věřil, že ho holky moc nezajímají, ale ne že by s nima měl až takový problém.

„Zapomeň na to,“ pokusil se mě odstrčit, abych už šel, ale já zůstal nehnutě na místě.

„Tak kde je problém? Dohodl sis rande s holkou a nechceš se s ní líbat?“ zkoumavě jsem ho znovu přejel pohledem.

Bratr si přitáhl nohy až k bradě, odvrátil obličej na stranu a sklopil oči k podlaze.

„Nedohodl, byl jsem k němu donucen. O to nejde. Já nikdy s žádnou holkou nic neměl, ani mít nechci, nevim, co s nima mam dělat. A co když mi to nepůjde, třeba ty návody blbě chápu a hrozně se ztrapnim. To si já nemůžu dovolit, chápeš?!“ sledoval jsem jak mu zčervenaly tváře.

Za chvíli jsem se už dusil v záchvatu smíchu a on mě propaloval nelítostným pohledem. Bylo mi jasné, že bych se měl co nejrychleji uklidnit. Nemohl jsem popřít, že můj bráška byl asi nejpopulárnější kluk v ročníku navzdor tomu, nebo možná právě proto, že se o holky vůbec nezajímal. Nikdy by mě ale nenapadlo, že o věcech spojených se vztahem neví vůbec nic. Pokusil jsem se zadržel smích, jak jen to šlo.

„Vypadni,“ sykl dotčeně.

„Promiň, jen mi právě došlo, co si to tu nacvičoval s tím rajčetem. Nechápal jsem, proč ho cumláš.“

Zčervenal ještě víc a znovu uhnul pohledem.

„Víš, napadlo tě, že ona to taky neumí?“ zamyslel jsem se a trochu při tom zaklonil hlavu.

„To je fuk. Ona se ztrapnit může, ale víš jakou mám ve škole pověst já?“ zakabonil se.

„Mám představu,“ odpověděl jsem. Byl jsem si moc dobře vědom, že je považován za školního idola a lamače dívčích srdcí. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že budu litovat toho, na co se chystám. Kdybych věděl, co všechno tím způsobím, asi bych si to ještě jednou rozmyslel. V ten moment jsem ale přemýšlel hlavně o tom, že nechci, aby na něj takhle ječel a házel věci napořád.

„Tak jestli chceš, naučím tě to,“ povzdechl jsem si.

Sasuke na mě chvíli vyděšeně zíral a lapal po dechu, jako by měl u krku nůž.

„To nejde, jsi kluk!“ Namítl nakonec znechuceně.

„Dobře, tak teda zase požádej o pomoc to rajče. Jistě bude užitečnější, nemá pohlaví,“ poukázal jsem taktně na fakt, že mám stále o něco více zkušeností, než zelenina. Pak jsem se pokusil vstát, ale ucítil jsem, jak mě Sasuke mlčky chytil za rukáv. Stále neodlepil pohled od země.

Takhle jsem ho nikdy nezažil, nejspíš se musel hodně bát zranění svého ega. Jeho jindy mléčná pleť nyní nabírala odstín čerstvého vápna.

„Fajn, tak se netvař takhle. O nic nejde. Navíc, až budeš s tou holkou, měl by ses snažit si to užívat,“ povzbudil jsem ho. Pak jsem Sasukeho jemně chytil pod bradou a otočil na sebe, abych se mu podíval do očí.

„Slyšíš? Vypadáš na zhroucení, uklidni se. Nepotřebuješ vodu?“ Zíral jsem na něj a nechápal, proč s tím tolik nadělá.

„Dobrý,“ zareagoval konečně a polkl.

„Zkus mě napodobit.“ Naklonil jsem se k němu a krátce ho políbil. Pak jsem se asi na vteřinu odtáhl, aby se bratr vzpamatoval a znovu pokračoval. Jemně jsem přitiskl své rty na jeho a pomalu po nich přejížděl.

„Uvolni se trochu a spolupracuj,“ napomenul jsem ho, jelikož Sasuke se zdál kamenný. Mlčky přikývl a snažil se přizpůsobit. Trvalo celkem dlouho, než se pokusil sám zapojit, z počátku trochu neohrabaně, ale na první pokus to vlastně nebylo zlé.

Sasukeho pohled:

Jak jsem se měl něco naučit, když jsem seděl ve svém pokoji a líbal se s vlastním bratrem! Bylo to tak divné. Nevědomky jsem nechal trochu pootevřená ústa a najednou cítil, jak mi dovnitř vklouzl jazyk.

To už je moc! Je to fakt nutný?

Přemýšlel jsem, jestli nemám rovnou utéct. Neustále se svým jazykem otíral o můj. Pokusil jsem se udělat totéž, jemně jsem jím začal pohybovat. Pomalu mi to začalo připadat přirozenější, jako bych to uměl odjakživa. Nechal jsem se unášet tím zvláštním pocitem, dokud se ode mě Itachi znovu neodtáhl. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem byl patrně na moment mimo.

„No vidíš, není důvod vyvádět. Je to snadný, ne?“

„Jasně,“ fakt se mi to nechtělo rozebírat.

„Tak hodně štěstí na tom rande,“ řekl, plácl mě po rameni a chystal se odejít.

„Itachi!“ křikl jsem za ním, abych ho zastavil.

„Hm?“ Otočil se tázavě.

„Tohle se nestalo,“ připomněl jsem mu, protože tohle je jedna z věcí, které jsem potřeboval dost rychle zapomenout.

Pouze se ušklíbnul, než zmizel za dveřmi.

Já sebou sekl na záda a na obličej jsem si přiložil polštář. Následovala chvilka, kdy jsem se pokoušel přesvědčit sám sebe, že to vlastně vůbec nebylo trapné. No docela neúspěšně. Připadal jsem si jako chodící tragédie. A to mě ještě čekala schůzka s Ino. Měl bych si jít alespoň vybrat oblečení a psychicky se připravit, ať to její pitomé brebentění unesu.