Kategorie
Povídky

Vymazaná

Probudíš se a je pryč… Ale stále to cítíš.

Povídka z roku 2016.

Vzbudil se do chladného rána.

Zase jsem nechal otevřené okno přes noc?

Posadil se a protáhl na rozhrabané posteli, v malém neupraveném pokoji, a sáhl po košili, která ležela na zemi hned vedle. Zamžoural a rozhlédl se kolem.

Něco tu chybí. Něco je špatně. Kufr. Ležel tu přece kufr.

Jednoduché téměř nesouvislé myšlenky mu vířily hlavou.

„Terezo?“

Rozhlédl se, ale pokoj byl prázdný. Kolem ani stopy po té brunetce. Odešla aniž by se rozloučila? To bylo něco čemu nerozuměl, věc kterou by neudělala. Celá tahle situace vůbec nedávala smysl, ale cosi v jeho hlavě mu nutilo pocit, že je to tak v pořádku. Uklidnil se. To přece nevadí, ona se ozve až dorazí domů. Prostě musela jít a nevzbudila ho.

Hořce se zamračil. Tohle jí ještě bude muset pořádně vysvětlit. Zase to dělá, zase mu ubližuje aniž by to viděla. Přece by ho nezabilo vzbudit se o něco dřív, ale odejít bez rozloučení, to opravdu není pěkné.

Zatímco jeho notebook se na posteli zapínal, vstal a zamířil rovnou za dveře do lednice. Včera tam ještě nechal zbytek mléka, dobře si to pamatoval.

O pár hodin později čekal u notebooku. Sledoval na skypu žluté kolečko u jejího jména, které se objevilo pokaždé, když vypnula svůj počítač. Nebyla tam. Proč? Proč odešla aniž by něco řekla a nepíše mu? Zapnul facebook a vyčkával na moment, kdy se objeví, ale v seznamu “online“ jí prostě nezahlédl.

Hodiny na zdi tikaly a čím déle se neozývala, tím jistější si byl, že něco není v pořádku. Rozhodl se jí napsat, aby se mu ozvala hned, jakmile přijde.

Hledaný uživatel neexistuje.

Cože? zmateně koukal na monitor, protože vůbec nerozuměl.

Kladl si otázku, co se to zatraceně děje. Teď už si byl skoro jistý, že se něco stalo. Zablokovala si ho. Jenže proč? Nepohádali se. Nic se mezi nimi nestalo. Ještě chvíli seděl a probíral se chaosem ve své hlavě.

Vyhledat – Tomáš.

Jeho prsty se rozběhly po klávesnici. Ani nevěděl jak, okamžitě začal psát jedinému člověku, který ho napadl. Jejich nejlepšímu kamarádovi.

„Ona si mě blokla. Tereza si mě blokla. Proč?“

Myslel, že zešílí, než se na obrazovce objevily známé tři tečky, značící, že osoba na druhém konci odepisuje. Jak je tak sledoval pohupovat se sem a tam, málem zvedl telefon a začal mu volat.

Co to Terka dělá? Od kdy se takhle řeší situace?

„Cože? O čem mluvíš? Ty ses zase opil, co?“

„Tebe si neblokla? Neřekla ti, co sem udělal? Tohle ona přece běžně nedělá!“

„Kdo?“

„Tereza!“ při odpovědi málem zničil enter.

„Kdo je Tereza?“ objevilo se v další bublince.

„Cože?“ Na moment se zarazil.

Copak je až tak pomalý?

Jeho kamarád obvykle nepřekypoval inteligencí, ale o kom jiném by asi mluvil, než o své přítelkyni? Prsty si zajel do vlasů a ramenem se opřel o zeď. Měl pocit, že Tomáš to zase přehnal na párty a ještě spí.

„Promiň, nevím o kom mluvíš, Davide,“ naskočilo na displayi vzápětí.

„No… Tereza… Moje holka… Tvoje- NAŠE kamarádka,“ objasnil mu hned situaci. Do jeho mozku se pomalu vkrádala panika. Řešil vážnou situaci a dostával dojem, že si z něj střílí.

„Kamarádka? Promiň, fakt se mi nevybavuje koho myslíš…“

„MIMOCHODEM TY MÁŠ HOLKU?“

„Tohle není vtipný, říkal sem ti to snad jako prvnímu, můžeš si přestat dělat sran- to vymyslela ona? Abys ses takhle choval? Proč to děláš? O co jí jde? Sakra já potřebuju vědět, co se stalo!“ konečně mu docházelo, která bije.

„Já ale fakt nevím o kom mluvíš!“

„Jak to můžeš nevědět? Je to přece tvoje kamarádka! Každej měsíc, když přijede chodíme ven! Máš s ní hromadu fotek!“

„Já žádnou Terezu neznám! Jakejch fotek? Co to meleš?“ chat se pomalu měnil v chaotickou hádku.

David ztrácel nervy. Otevřel stránku, kde měli uložené všechny společné fotografie. Tenhle jejich blbej žert musel okamžitě přestat.

Krev mu v žilách začala zamrzat, jak posouval stránku dolů. Jejich fotky. Fotky Davida a Tomáše. Hromada fotek chyběla. Nikde nebyly. Fotky které si živě pamatoval. Zavřel hlavní stránku a šel projet alba, která byla vytvořena speciálně pro její fotky. Už se nesnažil hledat vysvětlení jen fakta.

Jakmile kliknul na jedno z nich, konečně to našel. Fotky s bílými místy. Takové na kterých místo ní byly prostě jen bílé fleky. Siluety. Už nebyl schopný přemýšlet, konsternovaně zíral na podivné fotografie před sebou.

Znovu se podíval na skype. Její účet tam pořád existoval. Musel ihned někomu napsat. Jako první ho napadla další jejich společná kamarádka.

„Gabi, nevíš co je s Terezou? Něco se stalo, ona není na facebooku. Asi si ho zrušila a Tomáš si jí nepamatuje. Není ani na fotkách! Mohla bys za ní zajít?“

Vzhledem k tomu, že Gabi bydlela ve stejném městě jako ona, mohl to být ideální nápad. Alespoň na chvíli…

„Kdo je Tereza?“

„Tvoje kamarádka! Jedna z tvých nejlepších kamarádek! Každou chvíli si voláme a-,“ zprávu ani nedospal, prostě jí odeslal a přestal psát. Věděl co mu řekne, totéž co Tomáš, že jí nezná.

„Je to nějaká imaginární kamarádka?“

„Cože?! Né! Chodíme spolu a ty ji znáš! Teda… Máš ji znát.“

„Chodíte spolu? O.O“ nezapomněla dodat překvapeného smajlíka.

„Tak jo… Já nevím, co se děje, je mi jedno jestli mi to nevěříš, ale Tereza je tvoje opravdu dobrá kamarádka. Chodíte spolu do třídy a dneska ráno jednoduše zmizela.“

„Aha, dobře, jsi si teda jistý, že existuje?“

„Sakra!“

„Promiň, já jen, že si ji opravdu nevybavím. Ne, že bych ti nevěřila, ale… Prostě neznám žádnou Terezu.“

„Fajn, nevím co je tohle za pitomost, ale prostě tam zítra přijedu. Někdo něco vědět musí. Nebudu si s vámi hrát na to, že neexistuje,“ naštvaně a trochu zoufale si položil čelo na klávesnici.

„Hlavně klid, ano? To se určitě nějak… vyřeší,“ přišla mu odpověď.

David byl absolutně zoufalý, zmatený a vyděšený. Nikdo mu nechtěl říct nic o Tereze a on ji hodlal hledat naprosto kdekoliv. Neviděl ji vycházet ze školy. Stál na ulici, kousek od hloučku čtyř děvčat a jednoho chlapce. Děvčat o kterých vždycky mluvila, jako že je má ráda. Společně postávali před budovou a smáli se, vyprávěli si o běžných věcech. Došel až k nim a jedné z nich poklepal na rameno.

„Nevíte, co se stalo Tereze?“ Zněla jeho slova naléhavě, přes to, že někde uvnitř věděl, že tu jde nejspíš o víc, než že by se zapírala.

Všichni k němu otočili tázavé pohledy.

„Komu?“

„Tereza! Chodíte s ní snad do školy, ne?! Byla tam dneska?“ nechtěl to vzdát, ale jeho otázky se všem zdály stejně absurdní.

„Ne, promiň, nikoho takovýho neznáme,“ odvrátila se špinavá blondýna s brýlemi. Znala ji, moc dobře to věděl. Nikdy ho neviděli, ale on je poznával všechny z JEJÍHO vyprávění, z fotek…

„To teda znáte!“ Proč ho nikdo neposlouchá? „Ty!“ Ukázal prsem na dívku s dlouhými tmavými vlasy, která vypadala jako jedna z těch fanynek filmů o upírech.

„Co já?“

„Často o tobě mluví. Vím, že u tebe spala, takže mi řekni, kde je!“

„Ne, promiň,“ lítostivě zakroutila hlavou. Jejich tváře napovídaly, že opravdu neví, jak mu pomoct a nejspíš se i obávají o jeho mentální zdraví.

„Fajn! Mě je úplně jedno, že si jí nepamatujete, že pro vás není důležitá. Já jí potřebuju najít, tak mi aspoň zkuste pomoct!“

Vztek, zoufalství, jako by narážel do neviditelné zdi, stále znovu. Tmavovláska se na něj podívala upřímným, soucitným pohledem. Skoro se zdálo, že chápe, jak se cítí, ale ve skutečnosti nerozuměla vůbec ničemu. Vůbec neviděla pravdu, pomalu jako by jim všem poznal na očích, že mu nemají jak pomoct. Pokud vyslovil Terezino jméno, odráželo se od nich jako od prázdných nádob. Měl dojem, že žijí někde jinde, ve světě, který jim nedovoluje vidět to, co měl před sebou on.

Pak tmavovláska promluvila: „Zřejmě byla jen dočasně vytvořená iluze. Přece víš, že svět vytváří hromady lidí, kteří existují pár týdnů, speciálně pro naše potřeby. Jsou tu jen proto, aby nám, skutečným lidem, zlepšovali život, zvedali náladu a pak zmizí. Nikdo si je nepamatuje, protože nikdy neexistovali. Prostě byla jedna z nich,“ zatím co o tom mluvila, ostatní se vesele bavili dál. Co řekla považovali za samozřejmost, všem to připadalo normální, že tu někdo byl a už tu není. Prostě se to stává a nikdo s tím nic nenadělá.

Nesmysl. Blbost! proletělo mu hlavou. Tuhle šílenost slyšel poprvé a oni se chovají, jako by to bylo něco běžného a přirozeného. Najednou měl pocit, že vůbec nezná svět ve kterém žije, že je tu něco opravdu moc špatně.

„Ale ona není žádný dočasně vytvořený člověk, co může jen tak zmizet! Proč si jí teda pamatuju?!“

„Zřejmě sis k ní vytvořil silný vztah. Měl bys na ní taky zapomenout, jestli nechceš narušovat rovnováhu světa,“ odpověděla dívka v černém a znovu se otočila zpět k hloučku.

„To je přece blbost. Ona tu nebyla pár týdnů! Já jí znám roky! A chodíme spolu, takže na ní asi nemůžu jen tak zapomenout! Musím jí najít!“ křičel, rozčiloval se, nerozuměl. Bral to jako povinnost, zjistit kde je. Přece jednoduše nezapomene na svojí dívku.

„Jasně, ale přece nemůžeš chodit s někým, kdo neexistuje,“ pokrčila rameny ta holka, kterou Tereza považovala za kamarádku, jako by o nic nešlo. Vůbec jí to nezajímalo.

Neposlouchali ho. Ona existuje. EXISTUJE.

V Davidovi se budil pocit, ale je někde chyba a všichni na celém světě si to pamatují špatně. Věděl jistě, že on jediný zná pravdu. Vzpomněl si na předchozí noc. Vybavoval si všechno, co kdy dělali i jejich společné vzpomínky s Tomášem. Teď se najednou probudil a nic z toho všeho není pravda? Jak? Jak se tohle mohlo stát?

Přece se vždycky nasmáli, všichni ji měli rádi.

Jak dokázali tak snadno zapomenout? Proč zmizela?

Milion otázek a odpovědí nula.

Doma napsal Gabi, jediné osobě, které ještě tohle mohl říct, aniž by se mu vysmívala.

„Tak co? Co jsi zjistil?“

„Nic. Nepamatují si jí. Řekli mi, že doopravdy nikdy ani neexistovala,“ odepsal unaveně a zoufale.

„A ty seš si jistej, že jo?“ zeptala se ho znovu opatrně kamarádka.

„Pochopitelně jsem! Vím to! Pamatuju si tak živě všechno, co jsme kdy zažili!“

„Dobře, klid jo? Já ti věřím… Víš, přece, jak se dívám na tenhle svět a co si o něm myslím. Věřím ti, i když si ji vůbec nevybavuju. O to víc mě to děsí. Možná tu byla a byly jsme kamarádky a já si ji teď jednoduše nepamatuju. Vymazala jsem ji nebo ji někdo vymazal z mých vzpomínek, ale když to říkáš ty, tak ti prostě věřím. O to je to asi horší. Děsí mě, že na někoho můžu takhle zapomenout.“

„Mě taky. Hrozně moc. Měla tě strašně ráda. Nezlobila by se, nemůžeš za to. Jsem rád, že mi věříš.“

„Jaká byla?“ zeptala se opatrně dívka, protože si ani náhodou nemohla vzpomenout na svou nejlepší kamarádku.

„Byla s ní legrace. My tři jsme se pořád smáli. Měla tě ráda, vždycky tě bránila a pomáhala ti,“ po tváři mu přeletěl lehký úsměv, když si to vybavil.

„To zní… jako že byla hrozně milý člověk. Ne. Ona je milý člověk. Pořád je, ano? To se musí nějak spravit. Určitě je v pořádku, jen se něco pokazilo a my vymyslíme, jak to dát do pořádku,“ ujišťovala ho.

„Vymyslíme,“ zopakoval a v jeho hlase byla znát lehká nedůvěra, strach i zmatek.

„Běž spát. Ty jí najdeš. Určitě jí najdeš, Davide.“

„Jak to víš?“

„Protože jsi na ní nezapomněl.“

Nemohl spát, nemohl dělat vůbec nic, všechno kolem se tvářilo, jako by se jí tenhle svět snažil mermomocí vymazat. V jeho hlavě tančilo čiré nefalšované zoufalství.

Přece vím, že tu byla!“ Praštil pěstní do zdi, protože odmítal přijmout jakékoli jiné tvrzení. Všechno na tomhle životě bylo špatně a on zůstal jediný, kdo si to uvědomoval. Nikdy nebyli žádní lidé, které by ‚svět‘ jen tak vymazával a tvořil. Měl pocit, že všem okolo něj se stalo něco příšerného a zoufale toužil zjistit co. Tereza. Ona byla jediným vodítkem. Potřeboval něco silného a hmatatelného, jako důkaz její existence. Něco o co by se mohl opřít a všem ji tím připomenout.

Podíval se na košili ležící za jeho polštářem. V ní vždycky spala. Z ničeho nic se zvedl z postele a odešel do vedlejší místnosti.

„Mami?“ Tak pozdě a ona byla vzhůru. Nikdy nespala v noci.

„Co potřebuješ?“

„Pamatuješ si Terezu?“

„Ne, to je nějaká tvoje kamarádka?“ zeptala se a čekala, o čem bude mluvit.

„Moje holka. Jezdila sem, byla s náma nakupovat, měla jsi ji docela ráda,“ smířený tón.

„Ne, vůbec nemám ponětí, že by sem někdo jezdil. Přece si domů nikoho nebereš, ne?“

„Terezu jo. Vždycky sem přijela a spala v mojí košili,“ natáhl ruku, ve které svíral látku.

„To se ti asi zdá, běž si už lehnout,“ ujistila ho trochu nezvykle, že se nic neděje.

„Jasně, ale mě se to nezdá. Ona tu byla a vím, že všichni říkají, že ne. Ale já si ji pamatuju hrozně dlouho. Pamatuju si měsíce vzpomínek, co jsme spolu prožili, víš. Rozuměla mi, dělali jsme spolu všechno. Byla taková…“ pořád vysvětloval a vysvětloval, snažil se, aby jí aspoň něco z toho všeho znělo povědomě. Chtěl jen něco málo, o co se opřít.

„Já vím, že jsi vždycky někoho takovýho chtěl. Byl jsi vždycky tak sám, zlato. Říkal jsi mi přece o téhle představě ideální dívky už dřív. Jestli to bylo tvoje přání, svět ti ji možná na chvíli vytvořil. Dělá to, abychom všichni byli šťastní,“ usmála se na něj.

Ne. Ne! Tohle prostě ne…

Všechno se mu hrozně bortilo před očima.

Opravdu neexitovala? Všechno to znělo šíleně. Uvědomoval si, že byla přesně taková, jakou vždycky chtěl a sám nevěřil, že najde. Zapadlo by to do sebe, že tu byla jen pro něj.

„Víš, ale já si vážně pamatuju, že sem s ní strávil hrozně dlouhou dobu.“

„To ti tak připadá. Tak moc sis ji přál, že sis spoustu těch vzpomínek vymyslel, protože jste měli tak málo času. Už ani nerozeznáš, které ani nejsou opravdové. Proto tu byla, aby tě udělala šťastnějším.“

Odešel. Schoval se do svého pokoje a přemýšlel. Praštil sebou na postel s košilí v náručí. Jsou to přece dva dny, co ji tu držel hmotnou a teplou. Přímo tady. Byla opravdová, živá, skutečná.

Každý den chodil prohlížet všechny online hry, co spolu denně hráli. Čekal. Doufal. Kdekoli se mohla objevit stopa, že žije a je v pořádku. Jenže nic toho se nedělo. Přestal chodit do školy, hledal na internetu do nekonečna něco, co by ho přivedlo na stopu.

Trvalo to týdny, šílenství které nemohlo přestat. Lidé, kteří si ji nepamatovali, dopravní spojení vedoucí k ní domů, která neexistovala, sídliště kde bydlela, o kterém ovšem nikdy nikdo neslyšel.

Uběhlo šest měsíců. David začal chodit ven se svými starými přáteli a čerstvě chodil s Lenkou. Podle všech jeho kamarádů bylo od začátku jasné, že se dají dohromady, protože o něj stála už strašně dlouho. Protože žádná Tereza tu nikdy nebyla. Nikdo si ji nepamatoval.

Bylo to jen několik měsíců a pro něj to byla věčnost. Nepřestával hledat, nepřestával doufat, přesto, že žil normální život, napovrchu uhlazený a jednoduchý. Tvářil se, že zapomněl, jenže někde uvnitř něj bylo něco silného, smutného a prázdného, co v tomhle každodenním normálním životě jen přebývalo a čekalo.

Jediný, kdo mu rozuměl byla Gabi. Ona zkrátka věřila a věděla. David nebyl blázen, ani ten druh člověka, co si tohle vymyslí. A i když neznala Terezu ani jejich vztah, něco jí říkalo, že tak dlouho uvnitř člověka nevydrží nic jiného než opravdová láska.

Žil pěkný život, jednoduchý a normální, který nebyl jeho. Jeho tělo tam patřilo, dělal to, co všichni čekali. Tvářil se, že je to takhle v pořádku. Ale jeho duše byla připoutaná k něčemu, co zmizelo a za řetěz se ji věčně snažilo odtáhnout s sebou.

Uběhly tři roky a on stál v kostele, v malé zavřené místnosti se zrcadlem, kde čekal, až bude všechno připravené. Stál, čekal a přemýšlel. Matně si vzpomínal, jak o takovém dni mluvil s Terezou.

„A jak si představuješ naší svatbu…?“

„Nevím, nepředstavuju. Neumím si to představit.“

„Jak to myslíš?“

„Nijak, prostě fakt neumím.“

„Ale vezmeš si mě, ne?“

„Co já vím, je ti teprve patnáct…“

Jistě, že by to udělal. Nikdy ho ani nenapadlo, že by na to skutečně nedošlo. Měl vzít ji, i když si žádný moment, kdy by jí to doopravdy slíbil nevybavoval. Vlastně už si vůbec nevybavoval moc vzpomínek na ni. Mizely, jedna po druhé a bylo to už tak dlouho, co ji neviděl, že sám začínal věřit, že tu nikdy doopravdy nebyla.

Měl ještě tak pět, deset minut. Chvíli než si vezme Lenku. Ne, že byl nebyl šťastný, miloval tuhle holku už dlouho před tím, než Terezu poznal a pořád k ní něco cítil. Jenže těžko mohl zapomenout na dívku, se kterou strávil roky přátelstvím, měsíce vztahem a pak mu ze života ze dne na den zmizela, přitom byla splněným snem.

Pravdou však bylo, že Lenka už plánovaně otěhotněla Proto se brali tak brzo, chtěli dítě. On chtěl dítě a těšil se na něj. Potřeboval rodinu, zázemí a všechno to, díky čemu zapomene, zaplní tu díru uvnitř a konečně to přestane bolet. Ať udělal naprosto cokoliv, den ode dne pro něj Tereza přestávala existovat stejně tak, jako tu pro ostatní nikdy nebyla. Dobře věděl, že má pár minut, než se v jeho životě stane minulostí a stejně každou další vteřinou, až do chvíle než stál u oltáře, doufal, že se stane něco, co ho přinutí dál věřit, že tohle všechno je jen podivný sen. Tak moc pro něj byla důležitá.

„Můžete políbit nevěstu.“

Vrhl se do nového života, ve kterém už neměl být žádný smutek ani bolest. Právě v ten moment, se mu vybavilo něco důležitého. Jeho poslední polibek s Terezou.

Víš, pořád mám strach, že se jednou ráno vzbudím a tohle všechno – my dva – nebude pravda, vzpomínal si na ta slova, ten smích, všechny její doteky a především na to, jak často tohle říkala.

Pořád neměl odpověď na to, kde se v tomhle světě stala chyba. Za to najednou s jistotou věděl, že Tereza pořád čeká, až ji vyřeší.

„To se ti asi zdá, běž si už lehnout,“ ujistila ho trochu nezvykle, že se nic neděje.

„Jasně, ale mě se to nezdá. Ona tu byla a vím, že všichni říkají, že ne. Ale já si ji pamatuju hrozně dlouho. Pamatuju si měsíce vzpomínek, co jsme spolu prožili, víš. Rozuměla mi, dělali jsme spolu všechno. Byla taková…“ pořád vysvětloval a vysvětloval, snažil se, aby jí aspoň něco z toho všeho znělo povědomě. Chtěl jen něco málo, o co se opřít.

„Já vím, že jsi vždycky někoho takovýho chtěl. Byl jsi vždycky tak sám, zlato. Říkal jsi mi přece o téhle představě ideální dívky už dřív. Jestli to bylo tvoje přání, svět ti ji možná na chvíli vytvořil. Dělá to, abychom všichni byli šťastní,“ usmála se na něj.

Ne. Ne! Tohle prostě ne…

Všechno se mu hrozně bortilo před očima.

Opravdu neexitovala? Všechno to znělo šíleně. Uvědomoval si, že byla přesně taková, jakou vždycky chtěl a sám nevěřil, že najde. Zapadlo by to do sebe, že tu byla jen pro něj.

„Víš, ale já si vážně pamatuju, že sem s ní strávil hrozně dlouhou dobu.“

„To ti tak připadá. Tak moc sis ji přál, že sis spoustu těch vzpomínek vymyslel, protože jste měli tak málo času. Už ani nerozeznáš, které ani nejsou opravdové. Proto tu byla, aby tě udělala šťastnějším.“

Odešel. Schoval se do svého pokoje a přemýšlel. Praštil sebou na postel s košilí v náručí. Jsou to přece dva dny, co ji tu držel hmotnou a teplou. Přímo tady. Byla opravdová, živá, skutečná.

Každý den chodil prohlížet všechny online hry, co spolu denně hráli. Čekal. Doufal. Kdekoli se mohla objevit stopa, že žije a je v pořádku. Jenže nic toho se nedělo. Přestal chodit do školy, hledal na internetu do nekonečna něco, co by ho přivedlo na stopu.

Trvalo to týdny, šílenství které nemohlo přestat. Lidé, kteří si ji nepamatovali, dopravní spojení vedoucí k ní domů, která neexistovala, sídliště kde bydlela, o kterém ovšem nikdy nikdo neslyšel.

Uběhlo šest měsíců. David začal chodit ven se svými starými přáteli a čerstvě chodil s Lenkou. Podle všech jeho kamarádů bylo od začátku jasné, že se dají dohromady, protože o něj stála už strašně dlouho. Protože žádná Tereza tu nikdy nebyla. Nikdo si ji nepamatoval.

Bylo to jen několik měsíců a pro něj to byla věčnost. Nepřestával hledat, nepřestával doufat, přesto, že žil normální život, napovrchu uhlazený a jednoduchý. Tvářil se, že zapomněl, jenže někde uvnitř něj bylo něco silného, smutného a prázdného, co v tomhle každodenním normálním životě jen přebývalo a čekalo.

Jediný, kdo mu rozuměl byla Gabi. Ona zkrátka věřila a věděla. David nebyl blázen, ani ten druh člověka, co si tohle vymyslí. A i když neznala Terezu ani jejich vztah, něco jí říkalo, že tak dlouho uvnitř člověka nevydrží nic jiného než opravdová láska.

Žil pěkný život, jednoduchý a normální, který nebyl jeho. Jeho tělo tam patřilo, dělal to, co všichni čekali. Tvářil se, že je to takhle v pořádku. Ale jeho duše byla připoutaná k něčemu, co zmizelo a za řetěz se ji věčně snažilo odtáhnout s sebou.

Uběhly tři roky a on stál v kostele, v malé zavřené místnosti se zrcadlem, kde čekal, až bude všechno připravené. Stál, čekal a přemýšlel. Matně si vzpomínal, jak o takovém dni mluvil s Terezou.

„A jak si představuješ naší svatbu…?“

„Nevím, nepředstavuju. Neumím si to představit.“

„Jak to myslíš?“

„Nijak, prostě fakt neumím.“

„Ale vezmeš si mě, ne?“

„Co já vím, je ti teprve patnáct…“

Jistě, že by to udělal. Nikdy ho ani nenapadlo, že by na to skutečně nedošlo. Měl vzít ji, i když si žádný moment, kdy by jí to doopravdy slíbil nevybavoval. Vlastně už si vůbec nevybavoval moc vzpomínek na ni. Mizely, jedna po druhé a bylo to už tak dlouho, co ji neviděl, že sám začínal věřit, že tu nikdy doopravdy nebyla.

Měl ještě tak pět, deset minut. Chvíli než si vezme Lenku. Ne, že byl nebyl šťastný, miloval tuhle holku už dlouho před tím, než Terezu poznal a pořád k ní něco cítil. Jenže těžko mohl zapomenout na dívku, se kterou strávil roky přátelstvím, měsíce vztahem a pak mu ze života ze dne na den zmizela, přitom byla splněným snem.

Pravdou však bylo, že Lenka už plánovaně otěhotněla Proto se brali tak brzo, chtěli dítě. On chtěl dítě a těšil se na něj. Potřeboval rodinu, zázemí a všechno to, díky čemu zapomene, zaplní tu díru uvnitř a konečně to přestane bolet. Ať udělal naprosto cokoliv, den ode dne pro něj Tereza přestávala existovat stejně tak, jako tu pro ostatní nikdy nebyla. Dobře věděl, že má pár minut, než se v jeho životě stane minulostí a stejně každou další vteřinou, až do chvíle než stál u oltáře, doufal, že se stane něco, co ho přinutí dál věřit, že tohle všechno je jen podivný sen. Tak moc pro něj byla důležitá.

„Můžete políbit nevěstu.“

Vrhl se do nového života, ve kterém už neměl být žádný smutek ani bolest. Právě v ten moment, se mu vybavilo něco důležitého. Jeho poslední polibek s Terezou.

Víš, pořád mám strach, že se jednou ráno vzbudím a tohle všechno – my dva – nebude pravda, vzpomínal si na ta slova, ten smích, všechny její doteky a především na to, jak často tohle říkala.

Pořád neměl odpověď na to, kde se v tomhle světě stala chyba. Za to najednou s jistotou věděl, že Tereza pořád čeká, až ji vyřeší.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s