Proč Uchihové nenávidí Tobiramu

Fanfikce ze světa Naruta rok 2014

Bylo pěkné teplé dopoledne a Tobirama stál klasicky nastoupený ještě před obědem u domu hlavy klanu Uchiha. Každý den, kdy sem chodil, prskal a rozčiloval se, jenže neměl na výběr, ‘v zájmu míru’ to jednoduše dělat musel. Pomalu začínal mít pocit, že tady vlastně pravidelně vykupuje svůj klan a musí skládat tu nejhorší oběť v porovnání se všemi, co pro ten mír nakonec jen umřeli.

Dveře se otevřely a on se raději podíval jinam, protože už teď se mu v očích leskl vztek a odpor, že se musel vůbec přiblížit k tomuhle místu. Nemohl si pomoct, ale jeho žaludek dělal kotrmelce, jakmile si jen vybavil černé vlasy a ty odporné oči, ve kterých se odrážela nejen krev prolitá na bojištích, ale především ta nekonečná arogance.

Několik jistých, lehkých kroků a bouchnutí dveřmi, odrazil se, aby vzápětí přistál těsně vedle něj.

„Takže, můžeme jít?“ řekl na místo pozdravu s klidným, mírným úsměvem.

„Hm,“ zavrčel světlovlasý, ani se na něj na moment nepodíval, jen vyrazil co nejrychleji k lesní cestě vedoucí do hor, kde každé odpoledne trénovali.

„Špatně ses vyspal?“ prohodil přátelsky mladý Uchiha.

„Spím špatně od doby, co se sem celý váš klan nakvintloval,“ přiznal bez obalu. To, že hlavním důvodem je právě jeho společník, si však raději nechával pro sebe.

Už od dětství, kdy v boji ztratil své bratry, z duše nenáviděl celý Uchiha klan. To poslední, co by ho kdy napadlo, bylo, že stane osobní hračkou jednoho z nich. Nahlas by to pochopitelně nikdy nepřiznal, ale vzhledem k tomu, v jaké byl pozici, si tak připadal den ode dne víc.

„Kdybych mohl, jednoduše ho tu uškrtím, vezmu něčím po hlavě a zakopu někam, kde by ho nikdy nenašli. Kdybych mohl…“ Jenže nemohl.

Dobře si uvědomoval, že udržet křehký mír vedený momentálně mezi jejich staršími bratry vyžadovalo tvářit se, že spolu výborně vycházejí.

„Tobi, pohni!“ ozval se Izuna, který byl dobrých deset kroků před ním.

„Mohl bys si tahle oslovení nechat, než budeme někde, kde to nemůžou slyšet lidé?!“ zavrčel.

Druhý v legraci protočil oči v sloup a už byl tiše, aby ho nedráždil.

Cesta až nahoru jim trvala tradičně hodinu. Takže když dorazili, Izuna si rovnou vyndal svačinu, kterou tvořilo něco na způsob sendviče a zeleniny, protože bylo už po poledni. Usadil se s ní pohodlně na zem a pustil se do jídla.

„Co to děláš? Jdem trénovat!“ ozval se okamžitě druhý.

„Ale mě se dneska vůbec nechce a nesnídal jsem, mám hlad,“ protáhl drzý Uchiha znuděně a zakousl se s klidem do svého chleba.

„Tak proč sem sakra vůbec chodíme! Děláš ti to radost?!“

„Dělá, fakt velkou!“

„Mohl bys mluvit vážně?!“ vztekal se Tobirama, ale s tím klukem to zjevně ani nehnulo. „A dost, tohle mě fakt nebaví, jdu domů,“ už měl těch výmyslů tak akorát, aby se ho zbavil.

„Fajn, tak jestli chceš,“ pokrčil druhý rameny a mezi tím vytáhl kunai, se kterým si párkrát zatočil v ruce, než si ho přiskl k obličeji, „ale abych náhodou neřekl bráškovi, že jsem se zranil, protože jsi mě tu jen tak nechal a pak mě najednou někdo napadl,“ dodal nevinným tónem, zatímco na něj koukal štěněcíma očima.

„Co blbneš, sakra!“ vyškubl mu jej mladík a vztekle si ho prohlížel.

Zase měl ten vyděračský, Uchihovský pohled. Pohled člověka, který dostane pokaždé, co chce, přesto tak odlišný od jeho staršího bratra i od ostatních z klanu.

Radši se od něj otočil, aby se na ty dva černé korálky nemusel dívat. Sám se posadil do trávy a nasál vzduch do plic. Jestli sem z nějakého důvodu chodil rád, tak kvůli tomu, co se tu v něm vznášelo. Za moment ucítil, jak se mu kolem krku ovinuly paže.

„Táhni k čertu,“ zavrčel.

„Tobi, proč jsi pořád tak protivný,“ dorážel na něj černovlásek a nechtěl se nechat odbít.

„Já nejsem protivný. To ty jsi nemožný, jako všichni Uchihové. Nevíš co chceš, jen se hloupě bavíš, hraješ si s lidma,“ v jeho tónu bylo znát jasné opovržení nad někým takovým.

Druhý z mladíků se zamračil a stáhl z něj ruce, neustoupil však ani o milimetr.

„A jak jinak tě mám asi přinutit, abys se mnou trávil čas, než si vymýšlet tohle? Půjdeš se se mnou projít jen tak mezi lidi?“

Po takové otázce sebou Tobirama prudce trhnul a jeho pohled značil, ať na něco takového ani nemyslí.

„Tak vidíš,“ povzdechl si druhý a posunul se vedle něj.

„Co třeba, že bysme spolu ten čas trávit přestali,“ navrhl naprosto zoufale mladík z klanu Senju, přestože věděl, že tohle mu rozhodně nevyjde. To znuděné Uchihovské děcko se ho jen tak nevzdá.

„A co kdybysme šli zase pro jednou do vašeho domu? Cítil by ses pak líp?“ navrhl Izuna, protože věděl, že k sobě ho rozhodně nedostane.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Prostě ne! Nechci tě tam, říkal jsem ti to už mockrát,“ popuzeně se od něj o kus odtáhl a ruce si zapřel o kolena.

„Pak kdo tu neví, co chce. Tady se ti nelíbí, jít domů se ti nelíbí,“ odhrnul si vlasy z čela, protože ho ta debata začínala trochu nudit.

Tobirama měl těch jeho řečí taky dost, věděl, že tu takhle budou dřepět zase do večera, pak přijde celý unavený a vlastně nic z toho. Domů bral Izunu jen málo kdy, ale když už tam přišel, zdržel se dlouho a vracel se domů po tmě. To Madara pokaždé vyváděl, kde byli. Když šlo o jeho mladšího bratra, vlastně vyváděl pořád. Což Tobiramu trochu překvapovalo, protože nemohl uvěřit, že vůdci Uchihovského klanu na někom upřímně záleží a má o něj starost.

„Už takhle jsme na dost tenkém ledě, nemáš ten pocit?“ zeptal se mírně podrážděně a poprvé o nich mluvil jako by byli na jedné lodi.

„Brácha nic neudělá, můžu se vracet kdy chci, když tam stejně pro mě nic na práci není a přijdu celý,“ pokrčil druhý bezstarostně rameny.

„Neudělá, ale myslet by si něco mohl,“ napadlo hned Tobiramu, z nějakého důvodu měl strach, co by Madara dělal, kdyby zjistil, jak blízký vztah, k někomu z klanu Senju, jeho sourozenec má.

O tom, že by se mu to nelíbilo, nemohlo být pochyb. Co kdyby zjistil, že vlastně netrénují, ale že jeho povedený mladší bratříček se chce spíš přátelit. Nedej bože, že se zve k nim domů. Kdo by to odnesl? Pochopitelně celý Senju klan. Ať jde Madarovi o cokoliv, určitě totiž jeho záměry a sliby nejsou upřímné. To mu prostě nemohl nikdo vymluvit.

„Fajn,“ přikývl nakonec a vstal. „Když dřív půjdem, dřív se tě zbavím,“ raději už tenhle zbytek svých myšlenek nevyslovil nahlas.

Jakmile dorazili k jeho domu, oba mlčky vešli dovnitř a jaké bylo jejich překvapení, když tam našli Hashiramu, o kterém jeho mladší sourozenec myslel, že vůbec od božího rána není doma.

„H-hashi?“ vyklouzlo z vyššího z nich.

„Ahoj, oh-,“ zarazila se hlava klanu Senju, když uviděla černovláska za jeho zády, „Izuno?“

„Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul, jen jsme si s Tobiramou chtěli někde v klidu odpočinout,“ vysvětlil zdvořile.

„S tebou se dá odpočívat?“ pomyslel si podrážděně druhý a pak stočil pohled zpět na bratra: „Myslel jsem, že budeš pryč celý den, když jsi zmizel tak brzo,“ zabručel.

„Ne, jen jsem se šel po ránu protáhnout, ale vlastně nemám dneska nic důležitého,“ zasmál se rozpačitě starší.

„Aha. Hele neříkej to Madarovi,“ ukázal si na ‘to’ přes rameno.

„Proč ne? Přece se nebudu tvářit, jako že netuším, kde Izuna je, jestli ho potkám,“ zakroutil hlavou s absolutním nepochopením.

„Nemusí vědět všechno. Jako bys ho neznal. Jestli mu to řekneš, bude zuřit a máš po příměří.“
„Co by zuřil? Jsme teď přece přátelé. Navíc myslíš, že nám mír vydrží, pokud mu budu lhát? Upřímnost a důvěra je základem,” bránil se rozumně Hashirama.

„Prosím,“ přerušil jejich rozepři hlas černovláska, o kterém byla celou dobu řeč, „nedělejte si starost, já to bratrovi vysvětlím,“ ujistil je.

„Tse,“ ofrkl si Tobirama a zamířil ke svému pokoji, „tak si dělej, co chceš.“

Druhý muž vykulil oči, jak to s ním mluví. Nejprve ho chtěl napomenout, kde je nějaká úcta. Pak ale z Izunova úsměvu pochopil, že za dobu, co spolu chodí trénovat, se ti dva nejspíš sblížili natolik, že to mladému Uchihovi nevadí.

„Tak já vás nechám a půjdu, buď tu jako doma,“ vřele se na něj usmál, když opouštěl práh domu.

Izuna hned s přikývnutím mířil za svým přítelem.

Tobirama stál se založenýma rukama hned za dveřmi, čekal až ten příživník vejde.

„Netvař se tak,“ pronesl hned naprosto klidným tónem.

„Nevím, jestli jsi fakt tak moc pitomý, že ti to nedochází, ale Madara BUDE zuřit. Jsi jeho bratr, tak bys ze všech nejlíp měl vědět, že je to zákeřný, podl-

„Nemluv tak pořád o něm!“ vykřikl naštvaně Uchiha.

Jeho společník jej jen přejel očima, na kterých bylo znát, že si myslí svoje. Otočil se a šel se posadit na postel. Ať si dělá co chce, neměl prostě chuť se s ním bavit. Cítil se jako na trní z podnikání těchhle schůzek a výletů. Ale už raději neřekne vůbec nic, protože někdo tu zjevně nechtěl vidět, že je Madara tyran a parazit.

Netrvalo dlouho a ucítil, že se přímo za ním postel prohýbá, jak se k němu mladík s uhlovýma očima po čtyřech jako kočka plížil.

„Ty se zlobíš?“ opřel si bradu o jeho rameno.

„Ne,“ odbil ho druhý v naději, že ho snad nechá co nejdřív na pokoji.

„Tobi, nemrač se,“ zaúpěl, chytil ho rukama kolem ramen a dal mu pusu na tvář.

V tu chvíli Tobirama vyletěl jako kulový blesk a odstrčil ho od sebe.

„Mohl bys toho nechat?!“ vyprskl podrážděně. Rozčiloval ho tenhle druh blízkosti, kterou mezi nimi Izuna neustále vytvářel.

„Asi ne, promiň,“ podrbal se na hlavě. Tvářil se, že o nic nejde a ustoupit rozhodně nehodlal.

„Co je tohle sakra za typ vztahu?!“ křičel v duchu zmateně, protože to zdaleka nebylo poprvé, co se Izuna nacpal k němu domů za jediným účelem.

„Tobi, prosím, nech toho,“ naklonil se nad něj a začal ho líbat na spodní ret.

„Kolikrát ti budu opakovat, abys mi tak neříkal,“ odsunul se znovu druhý a nešlo si nevšimnout, že tentokrát už méně vzdorovitě. „Co to vůbec děláš sakra. Hrajeme si, že jsme kamarádi, přitom já tě nesnáším a ty se chováš takhle, o co jde k čertu?!” rozčiloval se celý rozhořčený.

„To ty se tváříš, že jsme kamarádi. Nebo spíš, že nejsme. Já to hraju kvůli tobě, když zrovna nejsme sami, což teď právě nemusím,” usmál se, chytil se ho kolem krku a znovu ho vášnivě políbil.

O několik hodin později se ozvalo zabušení na dveře.

Světlovlasý sotva otevřel oči, když dovnitř vešel Hashirama, který strnul jako solný sloup.

“Tobiramo?!”

“Co je?” protřel si zmateně oči, aniž by si uvědomil, že má na sobě nalepeného nahého Uchihu.

Jeho bratr postával stále ve dveřích s bradou skoro u kolen, očima vyvalenýma a nemohl jednoduše uvěřit výjevu, který vidí.

“To… nemyslíš… vážně…”

Už se chystal odpovědět, že nechápe, co má za problém, když se vedle něj cosi zavrtělo a začalo rozespale mumlat.

„Sakra!“ vyletěl Tobirama do sedu a vytřeštil oči podobně, když si uvědomil, že oba dva nakonec usnuli a prospali celé odpoledne.

Jakmile se probudil i Izuna, trochu zrudl a začal se poníženě soukat do svého oblečení.

“Já… to…” soukal ze sebe mladší ze sourozenců, ale za boha nemohl vymyslet, jak by to vysvětlení mělo pokračovat.

Hashirama se po chvilce ticha otočil na patě a beze slova odešel. Ti dva se okamžitě snažili co nejrychleji obléct a dát dohromady.

„P-promiň,“ vypadlo z Uchihy. Oči měl zabodnuté do země a vypadal dost sklesle.

„Vem si to triko,“ hodil ho po něm jeho milenec a nezněl ani tak podrážděně, jako spíš ustaraně.

Oba si uvědomovali, že tohle se nemělo stát. Rozhodně na to neměl nikdo přijít. Tobirama sice čekal, že až se jeho bratr vzpamatuje z prvotního šoku a přestane ho vyslýchat, nějak se s tím srovná. Hlavně se modlil, aby se to za žádnou cenu nedostalo k Madarovi. Trpěl nepříjemným, paranoidním pocitem, že si z toho člověka má dělat starosti.

Vyprovodil Izunu ven, kde už byla dávno tma a kývl mu na rozloučenou.

Ten na chvíli odlepil oči od špiček svých bot a podíval se na něj. „Bude to v pohodě?“ zeptal se provinile.

„Ale jo,“ povzdechl si. Rukou se podrbal na zátylku a vypadal, že si zase tak moc starostí už nedělá. Přece jen se už prostě stalo.

„Tak… Půjdu?“

„Jasně, zas zejtra.“
„Ahoj Tobi…“

„No ty ses snad zbláznil!“ dočkal se šíleného výkřiku hned, jak zalezl zpět do domu.

„Jo, já jednou udělám chybu a hned se bortí vesnice. Za to tvoje šílené nápady o smíru s Uchihy byly vždycky v pořádku bráško. To mi teda řekni, co se ti nelíbí na tom, že jsem s jedním z nich v míru taky,” usmál se na něj ironicky. Takovouhle reakci totiž nečekal, ne tak hysterickou a negativní. Spíš to viděl na hromadu vysvětlování, proto teď vůbec netušil, co mu na to má říct. Jízlivost mu pomohla zakrýt rozpaky z toho, že ho někdo kritizuje za chybu, kterou udělal.

„Tohle teda vypadalo trochu jinak, než jak jsem si váš vztah doposud představoval,“ mračil se na něj Hashirama.

„Nestarej se o to, nic nejde.“

„O nic nejde jo? Takhle podle tebe vypadá nic? Tohle nebylo nic! To je katastrofa!“

„Zbytečně moc dramatizuješ,“ podrbal se na hlavě.

„Poslechni Tobiramo, buď ke mě upřímný. Jaký je mezi tebou a tím klukem vztah?“ upřel na něj vážný pohled.

„Já nevím. Fakt nevím,” zakroutil hlavou, protože o tom nechtěl uvažovat a odešel raději k sobě.

„Hej, Tobiramo!“

Izuna se vracel domů později než kdykoliv dřív. Dobře věděl, že to Madara nemá rád, ale teď mu dělalo starost něco úplně jiného.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ ozvalo se hned ve dveřích, protože už tam stál jako hlídací pes.

„Trochu jsme to přetáhli,“ usmál se rozpačitě, ale nedokázal zakrýt, že něco není v pořádku.

„Stalo se něco?“ zeptal se úplně jiným tónem, než obvykle mluvil.

„Ne, půjdu si dát sprchu.“

Madarovi to nedávalo, byl si skoro jistý, že se něco dělo. Poznal, když mu někdo lhal. Šel proto potichu za ním a nahlédl pootevřenými dveřmi do koupelny, aby ho mohl sledovat. Nechoval se nijak neobvykle, až když si stáhl triko, několik rudých flíčků po jeho těle staršího Uchihu praštilo do očí. Uvědomoval si, že už jednou se jeho bratr vrátil se podivnými škrábanci na zádech. Přisuzoval je tehdy tréninkovému souboji.

Nemohl uvěřit, že by měl nějakou dívku. Nikdy se o žádnou ani nepokusil. Vždycky vypadal, že podobné věci jdou dost mimo něj. Ale tím spíš potřeboval Madara zjistit, kdo to je a jestli je dost dobrá pro Izunu.

Šel se posadit a udělat si trochu čaje, než si bude moct bratra prohlédnout lépe a z blízka. Jeho oči sloužily v poslední době stále hůř z nadměrného užívání Sharinganu.

Trvalo to asi patnáct minut, než vylezl mladší z bratrů ven, pečlivě oblečený, aby na něm nebylo nic poznat pochopitelně.

„Izuno, kde jsi byl celý den?“ zeptal se a podezřívavost z něj jen sršela.

„Trénovat,“ zamžoural tázaný s perfektním hereckým výkonem.

„Byl jsi celý den s Tobiramou?“ ujišťoval se.

Jako odpověď se mu dostalo jen krátké přikývnutí.

„A nic zvláštního se nestalo?“

„Nii-san, proč se tak vyptáváš?“ svraštil obočí.

„Jen tak, měl na tebe dávat pozor, ne?“ přimhouřil na oplátku oči druhý.

„Však dával, nehnul se ode mě na krok. Jsem unavený, můžu jít spát?“ zeptal se ho. Očekával nějaké poznámky k tomu, jak pozdě se vrací, ale z jeho dotazů byl vážně zmatený. Co by se asi tak mělo stát? Trochu ho začínal rozčilovat přístup, jako by byl jeho otrokář a on potřeboval povolení. Na Tobiho přece jeho bratr takový nebyl. Mohl chodit kdy chtěl a kam chtěl. Přece byli oba v podstatě dospělí.

Starší Uchiha jen přikývl, pochopitelně zapnul Sharingan, jakmile se od něj bratr odvrátil a nemohl si v té blízkosti nevšimnout bílých vlasů na jeho tričku. Své Kekkei Genkai zase hned vypnul a odložil hrnek s čajem na stůl a díval se za bratrem, jak odchází.

„Tobirama…” zašeptal do vzduchu, ve kterém se vznášela zloba a předzvěst všeho zlého.