Kategorie
fanfiction povídky Proč Tobirama nenávidí Uchihy

Proč nenávist nikdy nevyhasne

Nesnášel je a opovrhoval jimi. Odmítal je přijmout za přátele nebo jim uvěřit. Protože věděl, kolik bolesti způsobili. Pak ale poznal jiného Uchihu… Jiný neznamená horší. Jiný neznamená lepší. Jiný znamená Izuna Uchiha.

Fanfikce ze světa Naruta rok 2014

Bylo docela brzo ráno. Určitě mnohem víc brzo, než obvykle, když tenhle horkokrevný mladík postával před Uchihovským domem. Zády se opíral o strom s rukama založenýma na prsou a každá minuta dnes ubíhala tisíckrát pomaleji.

Nakonec ale přece jen vyšel ze dveří ten vytáhlý hoch s šibalskýma očima.

Ulevilo se mu. Nikdy by to nepřiznal, ale zatraceně se mu ulevilo.

„Všechno v pořádku?“ zadrmolil polohlasně.

„Jo, úplně v klidu,“ pokrčil rameny Uchiha.

Na to už žádnou odpověď nedostal. Tobirama se dal do kroku a oba mlčky procházeli mezi domy po cestě.

„Zase nahoru?“

„Jo,“ odsouhlasil mu mladík.

Teprve ve chvíli, kdy se dostatečně vzdálili zpomalil světlovlásek tempo.

„Proč se tváříš takhle?“ trochu nešťastně si ho přeměřil Izuna.

„Jak bych se měl tvářit? Trochu špatně poslední dobou spím,“ zamračil se.

„Děláš si starosti a úplně zbytečný. Bratr se jen ujistil, že jsem celej, vůbec nic strašnýho se nedělo. Proč se ho tak bojíš?“

„Já se ho nebojím!“ vyletěl hned. Rozhodně se nenechá označovat za někoho, kdo by měl strach z Uchihů. Vůbec ne z Madary. Ne, že by mít strach z Madary nebylo pochopitelné.

„Dobře, promiň.“ Mladík zvedl ruce nad hlavu v gestu značícím, že se vzdává.

Brzo došli na plac, kde obvykle zůstávali.

Dnes Tobirama nezačal křečkovat, co bude s tréninkem, naopak. Posadil se na veliký placatý kámen, rukama se opřel o kolena a zůstal zničeně civět na výhled, který se jim naskytl před očima. Před ním se rozléhala krajina plná lesu a kopců a kdesi tam dole právě rostla jejich nově budovaná vesnice.

Izuna se po chvilce posadil vedle něj. Nějakou dobu mlčel a taky jen koukal na zelené moře před nimi. Pak mu dlaní soucitně přejel po hřbetu ruky. Jen tak jemně, sem a tam, sem a tam.

„Tohle opravdu musí přestat!“ chytil jej Tobirama za zápěstí tak silně, až se mu začala rýsovat modřina.

Uchiha se zase mlčky stáhl.

„Hashirama zuří. Neskousne to,“ nebylo jisté, jestli si nemluví jen sám pro sebe, protože při těch slovech koukal někam úplně jinam. „Řekl mi, ať už nikdy podobnou hloupost neopakujeme. Rozumíš tomu?“ pootočil krk trochu doprava.

„Hm,“ dostalo se mu téměř neznatelného kývnutí.

„Podívej, já chápu, že se nudíš, ale…,“ najednou si nebyl jistý jak větu dokončit. Těch ale tu byla spousta. Když opomenul, že tohle nesmí nikdo další vidět, pak tu byla ta příšerná nervozita, kterou mu šlachovitý, neodbytný mladík způsoboval.

Jednu dlaň sevřel v pěst a duhou si na moment zakryl obličej.

„V první řadě se nemůžeme vídat tak často. Lidi si všímají. Za druhé, měl bys trávit čas i s někým dalším,“ navrhl mu po chvilce.

„Tobi, netvař se tak,“ rukama se mu najednou pověsil kolem krku a natáhl se k němu, aby mu mohl dát aspoň malou pusu.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ odstrčil jej Tobirama. Hned se začal rozhlížet, protože měl pocit, že něco cítí.

„Přestaň být tak paranoidní, úplně se zblázníš,“ smutný tón se Uchiha ani nepokusil zakrýt. Začínal mít o něj starost. Odbýval ho den co den. Možná potřeboval, aby mu dal vážně chvilku pokoj.

Nakonec vstal a povzdechl si.

„Můžeme se sejít až večer? Pozdě večer, až si budou všichni myslet, že dávno spíme. Před půlnocí v lese, tam, co se zužuje potok nejvíc. Přinesu deku a něco dobrýho,“ navrhl mu.

Tobirama jen nejistě uhnul pohledem. Nechtěl mu to odsouhlasit a taky věděl, že se na to nevykašle. Z nějakého důvodu by to prostě neudělal, když ho Izuna požádal.

„Tak se uvidíme potom. Trochu se uklidni,“ uzavřel to Uchiha.

„Nechápeš to. Vůbec nic nechápeš.“

„Já to chápu, snažíš se být opatrný. I tak vím, že mě máš rád,“ nevinně se usmál, „jen si hrozně přeju, aby jednou přišel den, kdy mě pevně obejmeš a už nepustíš. Nic víc,“ pokrčil rameny a jak to dořekl, hned zmizel.

Ještě opravdu dlouho seděl Tobirama nehnutě na tom kameni a koukal strnule před sebe. Přemýšlel. A nenacházel odpověď.

Když před půlnocí odcházel, jeho starší bratr si nemohl nevšimnout, že vypadá dost ustaraně. Potichu ho následoval ke dveřím a ještě notnou chvíli pak stál ve vchodu a prohlížel si jeho záda.

Mladík mířil k místu, které bylo všem dobře známé. Jen ho nejspíš nikdo nenavštěvoval uprostřed noci.

Potok šuměl, ozývalo se cvrkání a výkřiky žab.

Chvíli se procházel po břehu, byl si jistý, že tu na něj už bude Izuna netrpělivě čekat, ale zřejmě se zmýlil. Nikde nikdo krom lesních živočichů. Nezbývalo mu tedy než počkat.

Po nějaké době se z ničeho nic ozvalo zašustění.

„Tak přece jsi přišel,“ hlas rozhodně nepatřil tomu, na koho čekal.

„Madaro?!“ všechny jeho buňky se okamžitě daly do pozoru. Když se však otočil, spatřil před sebou něco, co mu nahnalo husí kůži.

Po Madarově boku stál i Izuna, s očima zavázanýma obvazem a tváří i oblečením od krve. Byl zticha, úplně zticha.

„Co to má znamenat?!“

„Tobi?!“ zareagoval Izuna na jeho hlas. Zněl trochu zmateně, možná i vystrašeně.

„Proč jsi tady?“ obořil se hned Tobirama na staršího z nich, ale očima stále nervózně sjížděl zpět k mladíkovi, který stál vedle něj.

„Přišel jsem udělat jednou pro vždy ve všem jasno,“ zašklebil se.

„Jasno v čem?“ zeptal se, ale tušil, že už musí vědět všechno. Je pozdě něco předstírat.

„Ve všem,“ zopakoval sebejistě Uchiha.

Tudy cesta nevedla, jako ostatně ani předtím, s Madarou se jednat nedalo.

„Izuno?“ oslovil nejistě chlapce.

Ten sebou na moment pohnul a vypadalo to, že by se nejradši rozběhl k němu, ale vyšší z Uchihů mu položil ruku na rameno.

„Nespěchej,“ napomenul ho.

„Jsi v pořádku?“ Tobirama naprosto ignoroval přítomnost té zrůdy. Věděl, že mu něco udělal, nebo hodlá udělat.

„Jsem,“ ztěžka polkl, „neboj se, jsem v pořádku,“ jeho odpověď byla poklidná, ale hlas se mu mírně chvěl.

„Co jsi mu udělal?!“ vyštěkl, vytáhl z pouzdra kunai a vypadal, že se nebude bát ho použít.

„Opravdu chceš vyvolat boj?“ ušklíbl se znovu Madara a civěl na něj tak dlouho, dokud ho nedonutil zbraň sklonit. Pak chytil svého mladšího sourozence pod bradou. „Půjčil jsem si něco, co stejně nedokázal dost dobře použít. Na co jsou mu oči, když někdo jiný je využije líp.“

V Tobiramovi se obrátil žaludek třikrát dokola. Celý zbělal a traumatizovaně zíral na bílé obvazy skrývající to zvěrstvo. To nemohl udělat. To by žádná lidská bytost přece neudělala…

Chtěl od něj hned dostat Izunu pryč, zkontrolovat jeho stav, vzít ho někam, kde by mu pomohli se vyléčit. Jenže sotva udělal krok, Marada ho zarazil: „Neopovažuj se mě napadnout.“

Zarazil se. Měl si vybrat, teď nebo nikdy si musí vybrat mezi vesnicí a tím mladým Uchihou. Už tolikrát předtím se pokusil to udělat, ale neúspěšně. Vždycky se snažil upřednostnit dobro všech ostatních, ale vlastně se jen bál žít s hromadou výčitek, kdyby si zvolil to svoje. Jejich.

„Pochopitelně neuděláš nic. Nemůžeš udělat nic.“ Maradovi zacukal koutek. Přitáhl k sobě za límec teď už nepotřebné zbytky Uchihovských genů a z boku svému vlastnímu bratrovi vrazil kunai do břicha.

„Ne!“ vyjekl Tobirama. Vyrazil okamžitě k nim, protože už váhal příliš dlouho, ale Uchiha byl rychlý, tak neuvěřitelně rychlý, že jeho oči i ruce byly snad připraveny k útoku ještě dřív, než se nepřítel pohnul.

„K zemi!“ dřív než ohnivá koule, srazil Tobiramu k zemi vůdce druhého klanu, který ho až sem sledoval.

Madara nehodlal čekat, ale element dřeva jeho dalšímu útoku zamezil.

Hashirama se mu mohl postavit jako rovnocenný soupeř i po té, co se jeho Sharingan dostal na novou úroveň.

„Izuna!“ blesklo mladíkovi hlavou jako první a rozběhl se pomoct mu vstát ze země.

„Tobi?“ poznal ho podle prvního doteku.

„Sakra, musíme pryč,“ pomohl mu hned na nohy, podpíral ho a vláčel stranou od těch dvou.

„Nemus- Nemusíme chodit daleko,“ zašeptal a rozkašlal se.

„To se pleteš, to právě musíme, potřebuješ hned medika!“

Na tváři se mu objevil sladký, drobný úsměv: „Ale ne. Nepotřebuju. Nemůžu chodit, bolí mě dýchat i mluvit a nemám oči.“

Z úst jeho zachránce vyšlo jen vzteklé syknutí. Nemohl nic z toho popřít, znělo to příšerně. Bylo to příšerné! Jenže teď se tím nesměl zaobírat.

„Poslouchej, vezmu tě na záda,“ rozhodl po chvilce.

„Není důvod, abys mě někam bral, než se tam dostaneme-“

„Tohle nebudu poslouchat!“ zaječel Tobirama. Jeho třesoucí se hlas prozradil víc, než bylo třeba.

„Tobi? Ty pláčeš?“

Neplakal, ale neměl k tomu daleko.

„Přestaň mlít nesmysly,“ zavrčel.

„Já jen chci být ještě chvíli s tebou, než bude po všem,“ odpověděl a přejel mu prsty po tváři. Pak ucítil, jak se kolem něj ovinuly pevné silné paže. Sám se ho chytil kolem krku, přitiskl zkrvavený obličej k látce jeho šatů a vdechoval tu vůni.

„Je mi zima,“ zašeptal po chvilce.

„Za tohle zaplatí. Zabiju ho. Tohle mi ten hnusnej hajzl zaplatí!“

„Prosím, nedovol, aby se z nás stal důvod k válce,“ přitiskl se k němu Uchiha a jednou rukou mu projel vlasy. Hladil ho, jako by utěšoval dítě.

„Nemůžu to tak nechat.“

„Ne, musíš. Nedovol, aby zemřelo i to, na úkor čeho jsme se museli schovávat,“ zaprosil naposledy, než se z jeho těla začal vytrácet život.

Ale tahle válka už začala a nešlo ji zastavit.

Tobirama tam stál a držel ho. Objímal ho tak pevně, jako by ho už nikdy nechtěl pustit.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s