Fanfikce z prostředí hry League of Legends z roku 2016
Prodíral se džunglí, v krku měl úplně sucho a oči ho pálily z nedostatku spánku. Nemohl najít ani kapku vody a pociťoval, že je již na pokraji sil. V korunách stromů se ozvalo zašustění. Okamžitě zbystřil a sebral všechny své síly, jako výboj blesku zmizel ve křoví, odkud mapoval okolní koruny stromů.
Několik nekonečných vteřin byl klid, napjaté ticho před bouří sužovalo snad celý prales, když náhle znovu to zapraskání, tentokrát následované těžkým dopadem v brnění oděné dívky.
Vypadala zvláštně na zdejší poměry, honosná zbroj skrývala její ne zrovna statnou postavu a naháněla strach i respekt. Temně černé vlasy lemovaly bledou pleť, avšak ani jim se nepodařilo skrýt všechna její tajemství. Na první pohled bylo vidno, že je ještě nevyzrálá stát se bojovnicí nebo se potulovat sama džunglí, avšak ona sama si to nejspíš nepřipouštěla. Sebejistým krokem popošla o něco blíž.
„Kdo jsi?“ zeptala se, zatímco ho měřila pohledem.
Mladík se napřímil, sám byl oděn pouze v krvavě rudé vestě a sněhu bílých kalhotech. Jeho krk zdobil půlkruhový přívěsek s podivným ornamentem a textem: „Pořád jsem…“
V ruce pevně sevřela kopí, jehož hrot se stříbrno-modře leskl.
„Ptala jsem se, kdo jsi,“ zopakovala znovu. Chtěla naznačit, že příště se bude ptát se zbraní přitisknutou k jeho hrudníku.
„Přišla jsi mě zabít?“ na tváři se mu objevil podezřelý úšklebek.
Černovláska mírně znervózněla, netušila, jak si má takovou odpověď vyložit.
„Neodpověděl jsi, takže to udělám,“ usmála se. Její výraz se zdál z části děsivý, z části milý a sladký, jenže jakmile se rozmáchla, najednou rychlostí blesku chlapec zmizel.
„Říkala jsi něco?“ pobavený smích jí projel tělem, celá zamrzla. Na tohle rozhodně nebyla připravená, nikdy se nejspíš nesetkala s člověkem tak rychlým a mrštným jako on.
„Co jsi ksakru zač?!“ zavrčela připravená, že teď se jí pokusí vzít život on.
„Jsem člověk, co se nevzdává, dokud nedostane, co chce,“ ujistil ji, „jestli opravdu nevíš, kdo jsem, pak jsi mě nepřišla zabít?“ naklonil hlavu na stranu, jak to dělal, když se v něčem ujišťoval. Vůbec nepůsobil nebezpečně. Nesnažil se ji vyděsit. Ani z ní sám neměl strach.
„Jen se tu schovávám, k čertu, a dokud mi neřekneš, co jsi zač a jak jsi tohle udělal, jsme my dva nepřátelé!“ vyštěkla a postavila se do obranné pozice.
„Demon. Jmenuju se Demon,“ prohrábl s prsty naprosto klidně vínové vlasy a zadíval se jí do očí. Tím jí říkal, že se nebojí.
„Co hledáš uprostřed pralesa?“pokračovala jako u výslechu.
„Na to se můžu ptát taky, ale vodu momentálně,“ ironicky jí sjel dalším pohledem, „vypadáš, že jsi zdaleka, odkud jsi přišla?“
V tom tónu, bylo něco děsivého, ukrytá otázka. Protože mladík nebyl hlupák. Takové brnění široko daleko nikdo neukoval. Nosili je bojovníci z ledových krajů.
„Z Demacie, ale chvíli se zdržím,“ odpověděla. Zkousla si ret a trochu se uvolnila. Neměla v plánu dávat mu víc najevo svou nervozitu.
Mladík na moment přestal dýchat, prohlížel si ji jako nejhoršího nepřítele a po té se jednoduše usmál.
„Máš tu smůlu, že neumíš ani trochu lhát. A beztak, nehádal bych, že holka jako ty přišla z Demacie,“ obeznámil ji, jako by jí už dlouho znal. „Freljord,“ dodal po chvíli mlčení. Dal tím však najevo, že si nedělá žádné starosti.
Vůbec nerozuměla, kde se v něm bere taková drzost, ani co má společného s Demacií, ale konečně sklopila zbraň.
„Moje jméno je Laoch a pokud jsi říkal, že hledáš vodu, vezmu tě k jezeru. Nenechám tě jen tak jít, když o mě víš tolik a radila bych ti nesnažit se vzpírat,“ nadhodila tónem, jež jasně říkal, že mu dělá laskavost, přesto však nezněla nepřátelsky.
Jakmile oba seděli v trávě, usrkávali z obřích listů po doušcích vodu a poslouchali šum okolní džungle, nastalo mezi nimi hrobové ticho. To prolomila až tmavovláska svým dalším dotazem: „To, co jsi udělal předtím… Jak se dokážeš tak rychle pohybovat?“
„Pomocí výbojů, moje tělo je plné čipů s elektřinou,“ osvětlil jí rychle situaci a bezstarostně se jí ještě zasmál.
„El-elektřinou?“ opakovala. Nemohla si vysvětlit, jak to, že ho tedy nezabije voda, ve které vesele pohupoval chodidly.
„Dlouhé vysvětlování… “ opáčil mladík.
„Mám dost času, jsi teď můj zajatec. Jak se ti to stalo?“ zeptala se zpříma, ani si neuvědomovala, že je to možná trochu nevhodná otázka.
„Zajatec,“ pobaveně zopakoval, protože v tom, kdo z nich by měl nakonec navrch zdaleka nebylo tak jasno. „Bylo to moje rozhodnutí, dovolil jsem to, díky tomuhle jsem vstoupil do Ligy Legend.“
Při těch slovech se jí naprosto zatajil dech. Nemohla uvěřit, že slyšela správně.
„Řekl jsi Liga Legend?“ ujistila se.
Odpovědí jí bylo krátké přikývnutí, doprovázené tázavým pohledem, zjevně vypadala trochu v šoku. Aby ne. Celá zbledla, víčka roztažená dokořán, rty pootevřené.
„Tak to jsme se pěkně sešli,“ nadzvedla za okamžik obočí, „proto jsi se předtím ptal na Demacii? Vaše země s ní válčí?“
Stále kladla spoustu otázek, samotné jí ani nedošlo, jak moc je zaujatá tímhle člověkem. Obvykle se o nikoho nezajímala, starala se především sama o sebe a o vlastní přežití, protože jinou možnost jí tahle doba nedávala. Jenže najednou se tu objevil chlapec, který o ní dokázal zjistit cokoliv pouhým pohledem. Byl nebezpečný? Nebo jen zvláštní? Nemohla ho nechat jednoduše jít. Nechtěla ho ale zabít dřív, než se dozví víc a stále přicházely další otazníky.
„Jsem z Broken Valley, tedy tomu co tam zbylo po útoku Demacie se už nedá říkat země,“ povzdechl si.
„Co ty? Jak ses do ligy dostala?“
„Promiň, tohle je něco o čem nemluvím,“ zarazila ho.
„Ale ráda se vyptáváš ostatních,“ zasmál se zase.
Necítili k sobě žádnou zášť, vlastně měli spíš pocit, že je tu něco, co je pevně spojuje. Nebyla to minulost, ale jejich budoucnost. Něco, co mělo teprve přijít, jako by zapadali těsně vedle sebe a byli stvořeni pro pochopení toho druhého.
„Můžu ještě jednu otázku?“ zašeptaly dívčiny rty.
„Jakou?“ milý úsměv, jaký se na té tváři neobjevil už věčnost, dnes stále doprovázel jeho slova.
„Ten přívěsek na krku, co je to?“ Naklonila se blíž, aby si jej mohla prohlédnout.
„To je vzpomínka,“ znělo to, že nad tímhle příběhem stahují mračna. V té chvíli přívěsek ale Laoch nechtěně otočila a uviděla zezadu vyryté jméno.
„Kdo je Ace?“ Zamžourala, teď se nezdála nebezpečná, takhle legendární Freljordskou válečnici jen tak někdo neznal.
„Člověk, kterému jsem slíbil někoho zachránit,“ odpověděl tiše, přitom upřel pohled někam do dálky za ní. Pak se krátce odmlčel, než pokračoval: „Chceš se zeptat koho?“ bylo by zvláštní, kdyby už nedokázal odhadnout, jaká bude její další otázka.
„Byli to dvojčata, Ace a Rutia, on a jeho sestra byli výkupné pro Demacii, odvezli je z Broken Valley, aby na nich mohli dělat pokusy. Jejich vlastní rodiče je prodali a zradili. A stejně jim to nakonec k ničemu nebylo. Ace si z celého srdce přál ochránit svojí sestru, jenže nebyl dost silný, proto utekl, nechal ji tam samotnou. A obětoval vlastní život, aby mě mohl požádat o pomoc. Jeho jediné přání bylo, abych to byl já, kdo ji přivede zpět domů.“
Pozorně poslouchala každé jeho slovo, vyděsilo ji to, uchvátilo, šokovalo a.
„Proto jsi se přidal k Lize Legend? Abys zachránil to děvče?“ zeptala se, jako by jí někdo vyprávěl dobrodružný příběh.“Nebojíš se to klidně říct někomu, koho jsi poznal před pár desítkami minut?“
„Přesně tak… Já totiž nemám co ztratit. A nevěřím, že existuje někdo, kdo mě může zastavit,“ záhadně se opřel pohledem do jejích očí. „A před čím utíkáš ty?“
„Sama před sebou, před svou minulostí,“ povzdechla si a odtáhla se zpět na své místo.Ten pohled i totiž zchladil víc, než ledovce Freljordského pobřeží.
„Utíkáš před minulostí, zatímco já ji honím,“ odfrkl si chlapec, „co zvláštního vlastně umíš?“
„Stala jsem se z dívky válečnicí, naučila se chránit sama sebe i ostatní před kýmkoli, kdo mi bude chtít zkřivit vlas,“ rukou přejela po kopí chladně a nemilosrdně se lesknoucím pod slunečními paprsky.
„A zůstala úplně sama,“ znovu zněl, že ji zná tak dlouho, jak to jen jde. „Co takhle se tedy postavit osudu spolu? Pomůžeš mi zachránit Rutiu a já tě tvé minulosti zbavím,“ natáhl k ní ruku v černé bezprsté rukavici zdobené na okraji rudou výšivkou růže.
Byl zvláštní. Sálala z něj bolest, ale jeho tvář se smála. Chvíli váhala, než se bělostná kůže dotkla jeho dlaně a tak vzniklo neuvěřitelné spojenectví dvou lidí, kteří dozajista nadělají všem v Lize Legend spoustu potíží, jestli jim budou bránit ve jejich cíli. A dokud se někomu nepodaří je rozdělit, budou si nemilosrdně probíjet svou cestu k osudu.
V tu chvíli kdesi daleko odtud jedno děvče sledovalo zapadající slunce z okna vysoké věže. Ve dlani svíralo přívěsek s nápisem: „…vedle tebe.“
„Hlavně buď opatrný, já klidně počkám. Pořád jsme spolu, ne, bráško?“ krátce si prohrábla sytě vínové vlasy a nasála vůni teplého podzimu.
Technik Riotu vstal od počítače, vypnul všechny programy, konečně si mohl vzít bundu a vyjít do chladné noci, aby se vrátil domů. Předtím však ještě došel ke kanceláři svého nadřízeného a ve dveřích mu nechal stručný vzkaz: „Specially released support and adc are ready for beta testing.“
Sasuke's World 