Kategorie
fanfiction povídky Proč Tobirama nenávidí Uchihy

Proč Tobirama nenávidí Uchihy

Nesnášel je a opovrhoval jimi. Odmítal je přijmout za přátele nebo jim uvěřit. Protože věděl, kolik bolesti způsobili. Pak ale poznal jiného Uchihu… Jiný neznamená horší. Jiný neznamená lepší. Jiný znamená Izuna Uchiha.

Fanfikce ze světa Naruta rok 2014

„Nii-san, opakoval jsem to už stokrát, mír nemír, mě do toho posedávání s Uchihama netahej!“ rozhodil Tobirama rukama a chystal se zmizet, jenže jeho sourozenec ho pevně chytil za rukáv.

„Tobiramo, přestaň!“

„Já opravdu, opravdu nenávidím Uchihy!“ protestoval.

„Jestli se nezúčastníš, mohlo by je to urazit.“

„Jestli mě donutíš tu zůstat, urazím se já!“ zavrčel mladší.

„S tím nějak dokážu žít,“ zasmál se dlouhovlasý, mladý muž po jeho boku a postrčil ho zpět dovnitř.

Tobirama byl naštvaný, včera se jeho bratr vrátil a jako by nic mu oznámil, že po tolika mrtvých a zraněných spolu prostě jen uzavřou mír a budou dál v klidu žít. To se na tom teda nemohli domluvit rovnou? Museli nechat zemřít stovky lidí, aby si uvědomili, že jejich klany dokážou normálně žít vedle sebe? Ne, nesmysl. Kdyby to tak bylo, k tomuhle by nikdy nedošlo, vždycky tu bude souboj o to, kdo má nad kým nadvládu. Tím, že zvou Uchihy do vlastního domu o ni právě přicházejí.

Netrpělivě čekal, zatím co jeho bratr připravoval čaj.

„Proč tady musím křečkovat? O čem se s nima budu jako bavit?“ prskal do všech stran.

„Téma hovoru nechám na tobě, nejlépe, když budeš mlčet, pokud nebudeš chtít dodat něco inteligentního,“ odpověděl přes rameno svému popuzenému sourozenci.

„Aha, takže tady musím sedět a mlčet, abych je neurazil tím, že se neukážu a neřekl během své přítomnosti něco, čím bych je mohl urazit,“ brblal potichu, když se ozvalo klepání.
„Jsou tady, otevři,“ pobídl ho šeptem Hashirama.
„Není můj způsob otevírání dveří příliš nezdvořilý?“ rýpl si jízlivě a pak už se šoural ke vchodu.

Jen co otevřel, spatřil dva muže. Jednoho arogantně vyhlížejícího, kterého už velmi dobře znal, Uchiha Madara se na něj pořádně ani nepodíval, ale už jen z pohledu mu čišelo, že kdyby mohl, s chutí by si o Tobiramu utřel podrážku bot. Druhý byl méně výrazný, v typickém tričku Uchiha klanu, který neustále těkal pohledem.

„Zdravím,“ pokusil se o trochu přívětivý tón, i když mu ti dva v jeho domě vůbec nebyli příjemní.

Starší kolem něj prošel dovnitř bez jediného slova, pro něj byl pouhý vzduch. Tobirama začínal vnitřně soptit. Měl dojem, že úplně vidí, jak ještě dva metry za Madarou vchází jeho ego.

„Promiňte,“ uklonil se nevinně mladší a následoval svého bratra. Tobirama za nimi s povzdechem zavřel.

„Madaro! Izuno! Posaďte se,“ vítal je Hashirama a začal připravovat na stůl šálky čaje, jako by byli staří dobří přátelé. No… Ti dva vlastně byli, ale pochopit to jeho mladší bratr vážně nedokázal.

„Takže když už jsme teda tady, musíme se domluvit, co chceš udělat s tím územím, o které jsme naposledy válčili,“ podotkl Madara s kamennou tváří, jako by ho nějaká zdvořilost vůbec nezajímala.

„No nejspíš jej rozdělíme, nebo ho můžeme vyhlásit za neutrální zónu. Vlastně, co bys řekl na spojení celých našich území?“ zeptal se druhý.

„Myslíš tím nejen uzavření míru, ale spojení obou klanů?“ přeměřil si ho podezíravě Uchiha.

Izuna seděl poslušně vedle něj, a poslouchal každé slovo, jako by ho ta debata srdečně zajímala, chápal každé slovo či námitku z té či oné strany, a přemýšlel o možném řešení.

Tobirama to zatím znuděně sledoval s podepřenou hlavou, neměl vlastně ponětí, co se tu řeší. Byl naprosto oddaný podřídit se bratrovým rozhodnutím, protože ten pitomec jeho rady stejně nikdy neposlouchal. Ale nepotřeboval se na tohle ještě koukat.

„Podej mi mapu,“ nařídil Madara svému společníkovi a mladší Uchiha ji hned vytáhl.

„Nezlobte se, můj návrh nebude možná nejlepší, ale bylo by špatné nechat tuhle oblast…,“ poprvé za celou dobu promluvil i Izuna a tón i způsob jeho vyjadřování si vyžádal Tobiramovu pozornost. Vůbec se Uchihům s jakými se do teď setkal nepodobal. Tedy vzhledem samozřejmě, ale jeho jednání bylo jiné. Na tváři mu hrál milý úsměv a v jeho hlase ať se snažil jak chtěl, nemohl najít schovaný ten podmanivý dominantní tón, dávající najevo, že si myslí, že je lepší než ostatní.

„Že by přece jen nebyli všichni tak nesnesitelní?“ zamyslel se mladík.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hashirama bratra, což neměl dělat.

Nejen, že ten vůbec neměl ponětí o čem do teď hovořili, ale co víc, měl co dělat, aby neodpověděl, že na jeho místě by Madaru vykopl ven zdí.

„Že je to vaše věc, pro klan bude nejlepší hlavně mír. Je jedno, jak ho dosáhneme. Nech jim to území,“ pronesl směrem k Hashiramovi, když viděl, kam směřuje jeho prst na mapě.

„Tvůj bratr nemá žádnou vůdčí vůli a schopnost vybojovat si, co chce. Pozor, aby to někteří neviděli jako slabost,“ prohodil s posměchem Madara.
„Já toho parchanta zabiju!“ bylo první, co proletělo Tobiramovi hlavou a dostal silné cukání do ruky. „Já se snažím ho neurazit, být zdvořilý a on se tu po mě úplně klidně vozí a Hashi ho nechá, tak to teda ne.“

„No mohl bych se tu začít hádat o každou píď NAŠÍ půdy, kterou jste nám VY ukradli, ale řekněme, že můj cíl je uzavřít příměří. Což vylučuje, vykopat odsud ten tvůj zadek! Ve vší slušnosti, víc nemám co říct,“ otočil se s hromadou výčitek v očích na bratra a pohledem mu jasně říkal, že si za to může sám.

Madarův výraz se opět ani o milimetr nezměnil.

„Víš, že bych tě mohl zabít?“ zeptal se ho pak úplně normálním tónem.

„To by pak nebylo moc příměří, ale můžeme to zkusit. Nějak by mě to NEPŘEKVAPILO,“ odsekl mladší Senju.

Madara byl opět notnou chvíli zticha.

Hashirama vymýšlel rychle jak uklidnit situaci, protože viděl, že jestli budou ti dva pokračovat, kouká z toho průšvih.

„Izuno, běžte se na chvíli s tímhle sympatickým mladým mužem projít. Zdá se, že bude lepší, když to vyřídíme my dva,“ řekl nečekaně vůdce klanu Uchiha.

Hashirama jen kývl na bratra, ať kouká jít a pohledem mu naznačoval, ať už nic neprovede. Naštěstí se Izuna nezdál být tak útočný jako jeho bratr.

„Ano nii-san,“ souhlasil Uchiha.

Tobirama mlčky vstal a šel ven. Byl i celkem rád, že nemusí dál dýchat stejný vzduch. Jen se snažil být na pozoru, protože si nebyl jistý, jestli Madaru nenaštval natolik, že posílá bratra někde ho tiše zlikvidovat.

Nějakou chvíli šel po ulici směrem k lesu, následován Izunou, který ho značně znervózňoval.

Stále mlčel a kdykoli se na něj otočil, uhnul pohledem.

Nebyl si jistý, jestli je bezpečné odcházet někam mimo civilizaci. Netušil, co se dá od těch podlých krys čekat. Mohl ho kdykoliv napadnout, ale odmítal si přiznat, že by si s ním snad neporadil.
„Málo lidí takhle mluvilo s mým bratrem,“ ozval se najednou hlas černovláska o poznání jistější než uvnitř.

„Vážně? Kolik jich znáš?“ zeptal se jakoby nezúčastněně.

„Teď už nikoho,“ odvětil s celkem jasným podtextem.
Tobiramovi pomalu ale jistě začínal jezdit mráz po zádech. Zvlášť proto, že ho měl na nich nalepeného. Hledal aspoň tu nejmenší výmluvu, aby s tím “stopováním“ jeho společník přestal. Najednou zastavil a otočil se na Izunu.

„Kdy se můžem vlastně vrátit?“ zeptal se ho, jako by měl mít s tímhle už zkušenosti.

„Nevím, dal bych jim ještě tak hodinu, na moc dlouhý řeči si zase nepotrpí,“ odpověděl druhý a rozhlédl se po lese s rozpačitým krčením rameny.

„To už kouká kam mě zakope?“ zamžoural Tobirama a odolával pokušení přiblížit ruku k pouzdru na zbraně. Jenže co by mu to bylo platné, ten kluk tady, sotva stejně starý jako on sám, je Uchiha a má Sharingan, navíc bratr Uchihy Madary. Určitě ovládá nějakou silnou techniku.

„Copak jsem sebevrah?!“ proletělo mu krátce hlavou, když si uvědomil, od jaké pozice se tímhle výletem staví.

„No řekni, co Hashirama? Taky tě pořád nutí dělat mu poskoka?“ zeptal se najednou černovlasý a ruce si zastrčil do kapes.

„Chce si povídat o tomhle?“ nechápal druhý. Zůstal na něj civět s mírně tupým výrazem. „Jak se to vezme,“ odvětil nakonec, když si vzpomněl na vaření večeře a zašívání prádla a vlastně všechno krom ohřátí vody. Protože jeho bratr byl opravdu pošuk a dle Tobiramova názoru by byl dávno mrtvý, kdyby na něj nedával pozor. Boj byl bohužel jeho jedinou silnou stránkou a to zdaleka na přežití nestačilo, ale o tom tu nechtěl tomu klukovi vykládat. I když se mu teď nezdál vůbec nebezpečný.

„Děláš, jako by ti to vadilo, byl si do toho tak zažraný,“ konstatoval a opřel se o strom.

„Heh, co? Popravdě vůbec netuším o čem mluvili.“

„Kdybys to netušil, tvůj společník by tě dávno spálil na popel,“ zamračil se.

„Madara je možná mistr v boji, ale určitě ne dvakrát všímavý, když jde o lidi, kteří jsou mu nejblíž a nemusí si na ně dávat pozor,“ podotkl.

„Jako bych ten pocit znal,“ prohodil neutrálně Tobirama.

„Měl sem trochu obavy sem přijít a ještě víc, když sem tě uviděl, ale nakonec nejsou Senju tak strašní lidé, jak je bratr popsal,“ usmál se Izuna.

„Strašní? Ta shnilá mršina nás takhle veřejně pomlouvá?!“ začal znovu zuřit světlovlasý, ale přehlušil ho smích.

„On se směje? Opravdu se směje?“ zíral na něj jako na sedm div světa, když si kecl do trávy a začal se řechtat na celé kolo. Hned jak se ale uklidnil, pohodlně se usadil a omluvil se. Nechtěl si to hned rozházet.

„Si vážně zvláštní,“ podotkl druhý a sedl si vedle něj s povzdechem.

„Myslíš? Madara to taky říká, říká dokonce že nevhodný pro vojenské účely. Nechává mě sedět doma, protože jsem trochu jiný,“ konstatoval. Obloučky na jeho čele se při tom trochu nepřátelsky zkroutily.

„Měníš nálady jak počasí a Madara je zamindrákovaný kre*én,“ konstatoval.

„Vážně bys o něm tak neměl mluvit,“ řekl Izuna.

„Neměl, stejně jako pít a nadávat. Když to nedělám na veřejnosti, je to jedno,“ ušklíbl se světlovlasý.

„Víš co, Tobiramo? Líbíš se mi!“

„Chm, ty mě na Uchihu celkem taky. Ber to jako hodně velkou poklonu,“ zacukal Tobiramovi koutek.

„Na Uchihu?“ zopakoval zamyšleně černovlásek.

„Nepřemýšlej o tom, jen že jsou všichni tak… ..tak neuvěřitelně panovační a přes sebevědomí si nevidí na špičky bot!“ rozhořčení v hlase nemohl popřít.

„Zapomínáš, že i když mám vychování, pořád k nim taky patřím,“ konstatoval druhý.

„Jo, ale nejsem si jistej, jestli k nim patříš v tomhle smyslu,“ řekl tónem, který měl debatu ukončit.

Jenže Izuna vyskočil jako lasička, nečekaně se mu zapřel o ramena a shodil ho na zem.

„Taky jsem neuvěřitelně panovačný a sebevědomý,“ konstatoval, když ležel Tobirama na zádech a on se nad ním jako šelma opíral na čtyřech, přičemž zabodával svůj pohled přesně do středu jeho očí.

Tobirama to uviděl až teď, konečně v něm našel Uchihu. Taky mu ale došlo, že teď zapne Sharingan a… Jak to mohl přehlédnout? Nevinnost byla najednou ta tam a na něj upíraly pohled oči ďábla. Sáhl po kunai, když jako šokem se k němu Izuna sklonil, stihl říznout a ani ne moc tvrdě, když se ho dotkly vlhké, měkké rty a ruce mu zajely pod tričko. Tobirama šokem úplně ztuhl, do tváří se mu nahrnula krev.

„Co? Co? Co?!“ opakoval pořád dokola, když ho pustil.

Černovlasý ještě jednou zopakoval to, co udělal, při čemž si neodpustil přejet rukama po jeho hrudníku.

„Izuno!“ shodil ho ze sebe prudce.

Právě teď měl ten bezbolestný, věčně spokojený, nezranitelný výraz, tak typický pro Uchihu. Výraz vítěze, přesto, že seděl na zemi s pořezaným stehnem.

Druhý jen překvapeně zíral, pak zatřepal hlavou a všiml si, co způsobil.

„Sakra, Hashirama mě zabije!“ procedil. Zapomněl na vše kolem a přesunul se, aby se na to podíval.

„Au,“ sykl Izuna hned, jak se dotkl jeho rány.

„Nějak to ošetříme, no a je po příměří,“ uvažoval nahlas.

„Neřeknu jim, že si to udělal schválně,“ odpověděl bezstarostně Uchiha na jeho monolog.

„Řekneš, neřekneš, byl si se mnou a si zraněný, Madara se po*ere,“ konstatoval.

„Říkám nech to na mě,“ zakroutil hlavou a chytil ho za ruku.

Tobirama sebou cukl. Nejprve se mu vyškubl a pak vytvořil pro něj dostatečný odstup.

„Ehm, poslyš Izuno, jak bych to… ..co to k čertu děláš?!“ rozhodil rozrušeně rukama, jak to pokaždé dělal.

„Myslíš to předtím?“ zeptal se a vypadalo to, že si o tom chce začít povídat, zatímco se pomalu s

sbíral ze země.

„Myslím všechno! Dávám přednost osobnímu prostoru!“ bránil se světlovlásek.

Izuna bez odpovědi vstal a zamířil ven z lesa.

„Víš, jak jsem ti říkal, že mě Madara furt nechává doma samotného?“ zeptal se jen řečnicky. „Řeknu mu, že jsme se bavili bojem a tohle se nějak přihodilo. Teda mohl bych mu říct, že jsem se tě pokusil znásilnit, ale to by asi nebylo nejlepší,“ povídal, jako by o nic nešlo a Tobirama ho jen sledoval s otevřenou pusou. Mladý ninja pokračoval: „No a samozřejmě ho požádám, abychom to mohli dělat častěji. Asi tak každý den v době kdy se nudím. Určitě nebude proti, když ho požádám já, abys se mnou trávil každý den. A tvůj bratr myslím taky ne. Takže se tím všechno vyřeší,“ spokojeně postavil Tobiramu před hotovou věc. Ani se neohlédl, že tam jen tak stojí a traumatizovaně na něj kouká.
„Mám s ním trávit každý den? S tímhle ďáblem? Já nechci!“ dávaly se jeho nešťastné mozkové buňky pomalu do pochodu.
„Já opravdu, opravdu čím dál víc nenávidím Uchihy,“ řekl si sám pro sebe zoufalým tónem, když viděl, do čeho se dostal.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s