Kategorie
fanfiction povídky

Just… I need you.

Démoni jsou jiní. Jsou víc než lidé a nikdy by se s nimi neměli zahazovat. Přesně to si Sesshomaru-sama myslel i v okamžiku, kdy z rozmaru zachránil osmiletou Rin.

Fanfikce ze světa Inuyashi z roku 2016

„Odejdi!“ Odstrčil jsem od sebe děvče, rozlitá polévka se kterou s dala tolik práce mě vůbec nezajímala. Především jsem si přál dostat se z jejího dosahu a navzdory vlastním slovům, jsem to byl já kdo vstal a opustil jeskyni.

„Gomenasai!“

Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že klečí na zemi s hlavou v prachu a hluboce lituje. Směšné kolik respektu si je schopný člověk získat, když má síly démona. Nedalo se ani vzdáleně mluvit o tom, že by to byla její chyba, avšak stejně to vždycky byla ona kdo se omlouval. V poslední době jsem k ní byl chladnější než kdy dřív. Něco ve mně křičelo a bouřilo se, snášet přítomnost toho děvčete se pro mě stávalo utrpením najednou víc než dřív.

Posadil jsem se na chladnou zem, zahleděl na měsíc a nechal vánek, aby se mi otíral o kůži. Mísily se ve mně až zoufalé pocity, když mi došlo, že se nestačí odvrátit, abych ji už neměl před očima. To ubohé, lidské děvče, které mi nedá pokoje a nenechá mě spát. Nikdy se ode mě nehne ani na moment a se svou mizivou silou se tváří, jako by mě chtěla za všech okolností podpořit. Dávno vyrostla z oranžového, dětského kimona. Před ní jsem se vždycky tvářil, že vlastně netuším, kolik času už uběhlo, protože pro démony jako já je čas věčný, ale byl jsem si toho vědom. Čtrnáct. Je jí už čtrnáct. Černé vlasy sahají až na záda, dva pramínky má spletené dozadu a občas si do nich dává květiny-

„Kdy jsem si začal tohohle všímat?!“ Uvědomil jsem si.

Znám každý detail její tváře a pamatuji si i tvar jizvy na jejím krku, která byla mým posledním pokusem donutit ji, aby mě opustila. Slíbil jsem, že už to neudělám, jakmile mi došlo, že je tu větší pravděpodobnost, že bych ji zabil, než aby uposlechla.

Jako malá holčička se rozhodla, že ke mně patří, musí mi prokazovat úctu a běhat za mnou všude jako štěně, aniž by se jí o to někdo prosil. Zachraňovat lidi se nevyplácí, jakmile se s nimi jednou začnete paktovat, nikdy se toho už nezbavíte, co víc, jsou jako prokletí.

Můj otec i můj bratr… Doufal jsem, že se vyhnu stejnému osudu. Nikdy jsem nerozuměl potřebám plnohodnotného démona, který se všeho vzdá, aby chránil lidi, zdálo se mi tak dětinské, že se otec zamiloval do lidské ženy, opovržení hodné, stejně jako jejich potomek.

Inuyasha byl zoufalství samo, většina našich soubojů končila mým pohrdavým odchodem, kdykoli jsem proti němu stál, zmocňoval se mě pocit, že nestojí ani za to, abych ho zabil. Ani mě nepřekvapilo, když se rozhodl vzdát sám sebe, aby ochránil lidskou holku. Přesně něco takového bych od něj čekal, mohl tvrdit, že je polodémon, ale uvnitř byl stejný, jako lidé.

Po letech se věci změnily, svět je teď klidnější, alespoň pro ostatní. Můj svět se změnil, stal jsem se zavrženíhodnějším než on. Jak směšné, že mi nedělají problémy sebevětší, nebezpeční, zlí démoni, ale jedna malá holka.

Její úsměv se mi stal trnem v oku, její nadšení je pro mě bolestí a ta věčná starost, jako bych to byl já, kdo potřebuje její pomoc mě neuvěřitelně rozčiluje. Kde je doba, kdy mi všechny tyhle věc připadaly jednoduše roztomilé a slíbil jsem si to nikdy nevyslovit nahlas.

Nezačal jsem ji nenávidět, jen jsem si uvědomil, jak dlouho už žije po mém boku. Vyrostla, zkrásněla a půjde to tak dál. Zatím co, já pořád vypadám sotva na pětadvacet. Jednoho dne bude stará a nemocná, jednoho dne umře a já ji stále uvidím před sebou, jak klečela u náhrobku s tou svou dětskou naivitou a ptala se: „Sasshomaru-sama? Když umřu, nezapomenete na mě?“

Nezapomenu, Rin. Nikdy nezapomenu, i když bych si to opravdu přál.

V očích se mi odrážel třpyt hvězd, zatím co moje křehké duševní sebeovládání se vracelo k normálu. Nemohl jsem se k ní přiblížit, nesměl jsem jí sebrat její nevinnost, protože v mých očích byla stále dítě, kterému nemohu dát věčné štěstí. Dotknout se jí by bylo jako otrhávat pomalu kvítky rozvírajícímu se poupátku.

Rukou jsem si podepřel čelo, jak dlouho mohu ještě vydržet? Musím se ovládat jen jeden krátký, lidský život a přesto mám pocit, že každá vteřina vedle ní je věčná.

„Jen ještě chvíli a zase budu v po…“
„Sesshomaru-sama,“ ozvalo se zašeptání a jemné paže, zahalené částečně v rudém kimonu, se kolem mě obtočily jako hodí mláďata. Tak teplé, tak křehké…
„Omlouvám se, neopouštěj mě, nikdy mě neopouštěj,“ cítil jsem jak se třese s každým dalším slovem.

„Promiň mi, Rin, asi tě poslechnu,“ prostoupen vlnou pocitů, které mě ovládaly jsem jako ten nejšílenější blázen, který zahazuje zbytky rozumu natočil hlavu a jemně ji políbil na rty s příchutí třešní.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s