Až přijde jaro

Publikováno v časopise Povstalec N°2 03’20

Ležel v posteli a mžoural do světla, které propouštěly okenní žaluzie. Občas vstal, aby se napil zvětralého piva a pak se tam zase vrátil.

Odešla. Jednoduše zmizela z jeho života jako když uhasíte plápolající svíčku. Takový byl teď jeho svět. Temný, uhašený. Už to trvalo týdny, pil, přemýšlel o tom a pak znovu pil. Protože teď už mohl, nikdo ho konečně nenutil chodit mezi lidi a koukat na romantické filmy. Bohužel.

Poznali se tak nějak obyčejně a vlastně nikdy společně nedělali nic zvláštního. A to na tom nejspíš to zvláštní bylo, že jim tak žilo krásně. Vzpomínky na večery, kdy se s propletenýma rukama vraceli domů a rána, kdy se budil v jejím obětí, na jemnou laskavou vůni, která ho v její přítomnosti hladila, nikdo nevymaže. Byl si jistý, až moc jistý její láskou. Nepochyboval o ní ani o sobě a možná že trocha pochybností je někdy zdravá. Vždycky je tu totiž možnost, že se objeví někdo, kdo to štěstí ukradne.

Ale ona je teď šťastná. Přesně to ho donutilo zůstat v té posteli. Je šťastná s jiným a tak je zbytečné něco dělat. Nechce být stejný, nechce se stát někým, kdo bere štěstí ostatním, protože z toho nikdy nic dobrého nevzejde.

Jenže něco ho přece jen tížilo. Ne, že už ho nemá ráda. Teď už se nemá rád ani on sám. Ta nekompletnost a rozpolcenost mu nedovolila znovu se postavit světu. Jestli nedokáže sám sebe přesvědčit, že si zaslouží odpuštění, pak o tom nepřesvědčí nikdy nikoho. Litovat se v hromadě alkoholu a špinavých peřin dokáže kdokoliv. Kolik lidí ale může říct, že má odvahu začít všechno budovat znovu? Bez peněz, bez rodiny, bez přátel. Bez kohokoliv, kdo by toužil slyšet, jak se skutečně cítí.

Sešel do koupelny, shodil ze sebe špinavé tílko a s každou kapkou vody stékající po jeho kůži, jako by stékala i vina, zoufalství, beznaděj a všechny pocity, které ho na každém kroku tížili jako batoh plný cihel.

Stane se lepším, silným. V první řadě kvůli sobě. Někde pod povrchem ale nezapomene, co ho k tomu přivedlo. Kdyby se přece jen stalo, že ji ještě někdy náhodou potká, aby se jí mohl podívat do očí jinak.

O dva roky později přišel krásný den. Teplo a hluk plnily ulice ve středu města.

Z naleštěného auta vystoupil mladík v černých brýlích, bledě modré košili se sakem přehozeným přes rameno. Bylo teprve odpoledne, ale večírek už se rozjížděl. Věděl, že si může dovolit všechno, co na tu najde. Ať šlo o dívky, nebo o předražený alkohol. Ne, že by toho nějak zvlášť využíval. On si tu chtěl jen trochu užít společnost.

Pak si jí všiml. Věděl, že přijde, ale nečekal, že ji opravdu potká. O tomhle se přece všude mluví, píše, ale skutečně se to nestává.

Zdála se zničená, nešťastná, přestože nic neříkala, něco na ní na první pohled vzbuzovalo lítost. I tak chtěl odejít, ale všimla si ho a v tu chvíli už bylo pozdě.

Když zjistil, že její snoubenec beze slova zmizel, měl cítit radost, zadostiučinění. Ani tohle se přece jen tak nestává. Necítil. Nedokázal mít radost, když jí bylo špatně. Pocit uvnitř hrudi ho donutil si vzpomenout, že kdysi dávno schoval něco hluboko do svého nitra. To jediné něco, které zůstalo z člověka, jakým býval. Nezapomněl. Měl všechno a přece neměl.

V ten moment nepřipisoval tomu setkání velkou váhu, protože aby to nějakou mělo, to se přece nestává.

Ale stává se, že zdánlivě mrtvá, zmrzlá půda dlouho odpočívá, zotavuje se. A až přijde jaro znovu rozkvete.